Kazítko v Energetické chartě zafungovalo
Smlouva o energetické chartě (ECT) – mezinárodní dohoda pro přeshraniční spolupráci v energetice, uzavřená v roce 1994 – se možná brzy zařadí mezi projekty, které dosáhly svého poločasu rozpadu. Ze členských států jeden po druhém v posledních měsících ohlašují úmysl smlouvu vypovědět, a mnohé k tomu už podnikly konkrétní kroky. Když smlouvu opustila v roce 2016 Itálie, ještě nenásledoval hromadný exodus, ale nyní prchá Nizozemsko, Španělsko, Polsko, Slovinsko, Francie, Německo, Lucembursko… Téměř není týdne, aby některý z evropských států neoznámil záměr energetickou chartu opustit.
ECT vytvořila právní režim pro vztahy mezi zeměmi exportujícími energii, zeměmi energii importujícími a zeměmi tranzitními. Energetická charta měla zajistit stabilní investiční prostředí, původně hlavně se zaměřením na země střední a východní Evropy. Při ochraně investorů v energetice však nebyla přehnaně vybíravá a chránila tak do značné míry i investory do fosilních zdrojů. Aktuální vývoj, zejména klimatická dohoda z Paříže v roce 2015, ale přináší nemalé kontroverze – ECT je kritizována z hlediska slučitelnosti s cíli ochrany klimatu. Před čtyřmi lety proto začaly snahy o tzv. modernizaci ECT a v úterý 22.listopadu 2022 má Konference energetické charty přijmout rozhodnutí o projednaných změnách.
Otázka ale je, zda už není pozdě. A také, nakolik jsou snahy o modernizaci ECT upřímné. Členové, kteří avizují opuštění ECT, se zaštiťují hlavně vznešenými úmysly lepší klimatické ochrany, pro něž prý energetická charta svazuje ruce. Málokdo ale pochybuje o tom, že skutečné důvody pro odchody jsou poněkud jiné. Do ECT byl totiž zahrnut mechanismus řešení sporů prostřednictvím investičních arbitráží. A tento článek 26 ECT možná nakonec zafunguje jako pověstné „kazítko“, které podle pověstí prý někteří výrobci zabudovávají do svých výrobků, aby omezily jejich životnost.
Nejen prvnímu uprchlíkovi – Itálii – ale i dalším členům energetické charty se postupně začaly zajídat investiční arbitráže, které s nimi investoři na základě energetické charty vedli a vedou. A není jich málo: jen těch známých je na sto padesát. Z toho Česko čelilo šesti arbitrážím (z nichž je pět skončených, přičemž v žádné nich z nebyla státu uložena povinnost k úhradě nároku investora). Soudní dvůr Evropské unie sice v důsledku některých svých rozhodnutí (zejména rozhodnutí známých jako Achmea a Komstroy) zúžil vymahatelnost nároků prostřednictvím investičních arbitráží, a to zejména pokud jde o nároky v rámci členských států Evropské unie. Hrozba uplatňování nároků u rozhodčích soudů ale zůstává pro členské státy nepříjemným břemenem, které nakonec může koncepci mnohostranné energetické dohody učinit zcela neaktraktivní.
