Poslední úspěšné demonstrace proběhly v roce 1989
Porevoluční demonstrace nikdy k ničemu nevedly. Politici na ně kašlou. Ta pondělní ale utrpěla extrémně hořkou příchuť.
Nestává se často, aby stávkující získali sympatie veřejnosti. V české kotlině se totiž vztahy budují na závisti. Takže zaměstnanci závidí živnostníkům nižší daně, živnostníci zaměstnancům jistoty, pohodlí, odstupné a dovolené. Státní zaměstnanci záviděli do nedávna těm v privátním sektoru vyšší mzdy, a naopak mnozí jim zase, že určitě v práci nic nedělají. Učitelům se závidí prázdniny.
Poté, co vylezly na světlo platy nepedagogických zaměstnanců ve školství, to ale přece jen leckoho nadzvedlo ze židle. Představa, že dětem zavřou školní jídelnu, nebo že to ve škole začne smrdět, protože za ty peníze nikdo kuchařku či uklízečku nesežene, se líbí málokomu.
Ovšem demonstrace v Česku zpravidla k ničemu nevedou. Poslední úspěšné proběhly v listopadu 1989, kdy přinesly změnu režimu. Komunističtí předáci se lidí v ulicích báli. Ti dnešní ne. Navíc, tehdy to hnutí bylo opravdu velké a šlo napříč profesemi, po celé zemi. Zvláště ten druhý fakt byl důležitý, protože Václavák dokázali odboráři zaplnit i demonstrací proti Nečasově vládě a penzijní reformě, Letnou pak Milion chvilek pro demokracii.
Každopádně, zatímco KSČ odvozovala svoji – pravda víc než pochybnou – legitimitu od lidu, dnešní politici ji odvozují jen od hlasování ve sněmovně. Lid jim tudíž může být až do příštích voleb ukradený. A jak správně kdysi poznamenal Miloš Zeman, vláda se nesestavuje podle průzkumů veřejného mínění, ale výsledků voleb.
A tak se k demonstracím připojila stávka, což už je trochu jiný level. U učitelů obzvlášť. Když ledový premiér Petr Fiala tradičně neprojevil ani nejmenší pochopení, vypadalo to, že by se mohlo něco dít. Jenže…
Jenže to bychom nesměli mít ty naše šikovné odboráře, kteří si kritiku vlády čím dál víc pletou s vyřváváním v páté cenové skupině. Už včera večer se zástupci učitelů distancovali od celé demonstrace. Jako nejkřiklavější příklad jejího zpolitizování uvedli přítomnost novináře-blogera-zemědělce Vidláka na pódiu. Nejde ani o to, že jej server Manipulátoři.cz označil za dezinformátora. To je spíš vyznamenání, asi jako Bludný balvan, který už taky získalo pár mezinárodně uznávaných osobností.
Spíš jde o to, jak se vyjadřuje. Kdo si to chce přečíst, nechť se podívá sem. Proč ho pozval odborářský boss Josef Středula na pódium, je záhadou. U každé akce je třeba porovnávat přínosy a cenu, resp. ztráty. Ano, Vidlák má pár příznivců a je zásadně negativní, což přesně odpovídá náladě pod pódiem. Ale že by to něco přidalo? Veřejnou podporu? To asi těžko, spíš naopak. Navíc nikoho nerepresentuje a jako celebrita je to přece jen slabý čaj.
Abychom nekřivdili, třeba to vymyslel někdo jiný a šéf k tomu přišel jak slepý k houslím. Co mu ale lze zalívat, že se nezastal školského odboráře Františka Dobšíka. Toho podle svědků dav vypískal, protože chtěl místo demise jednání. Jenže lidé nemají myšlenky na jednání, chtějí destrukci a revanš. A možná Babiše.
Už včera večer předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová prohlásila, že je to na Středulovu rezignaci. K tomu by ale muselo dojít k nějakým vztahovým posunům uvnitř odborů, zpackaná akce a selhání na to nestačí.
Mimochodem je zajímavé, že lidé, kteří se měli možnost s Josefem Středulou setkat, o něm hovoří jako o velice příjemném a vstřícném člověku. Škoda, že to nepoužívá navenek. Samozřejmě, že protestující chtějí ventilovat naštvanost. Ale řada lidí se právě kvůli tomu staví k odborům zády. Každopádně učitelé asi musí mít po pondělku hodně hořký pocit. A to se přitom premiér tak snažil, když se nechal fotit, rozdávaje úsměvy při návštěvě kravína. Navíc spojeného s bratrem vicepremiéra. Větší komunikační faux pas předvedl jen s Nutellou.
