Politika do sportu nepatří. Leda ta správná
Málokdo, sledující alespoň letmo olympiádu nebo jakékoliv zpravodajství, přehlédl vyloučení ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskevyče kvůli portrétům obětí války na helmě. Podle Mezinárodního olympijského výboru totiž politika do sportu nepatří. Hovoříme-li o uctění památky obětí, je na místě se ptát, zda jde o politiku. Ale především – zatímco pod pěti kruhy se to až na výjimky jakž takž dodržuje, celkově je sport politiky plný.
Nemá cenu po desetiletích připomínat hry v Mnichově, kde se prezentovalo nacistické Německo. Výbor je nezrušil ani přes řadu protestů ze všech možných stran. Ale je to už 90 let. Od té doby asi nejvíce vzrušilo svět odebrání medailím dvěma americkým atletům v roce 1968 za to, že při slavnostním vyhlašování výsledků zvedli ruce s černými rukavicemi. Z dnešního pohledu šlo o záslužný čin, neboť v té době již v USA rasová diskriminace oficiálně neexistovala, ale v praxi na ní mnozí naráželi.
V dalších letech bývala spíš olympiáda zneužita k politice zvenčí. Ať už bojkoty, nebo – bohužel úspěšným – útokem na izraelské sportovce s 11 oběťmi. Otázkou nezodpovězenou spíš zůstává, zda nebyla politika za přidělením her Číně či Rusku.
Až do okamžiku ruské invaze na Ukrajinu. Ruští sportovci už předtím měli jednou problém závodit pod svou vlajkou, ovšem to bylo kvůli dopingu. Nyní se mohou – stejně jako běloruští – her účastnit pouze „individuálně.“
Lidsky je to pochopitelné. Jaký je ale rozdíl mezi touto agresí a jinými? V minulosti byly vyloučeny dočasně Německo a Japonsko po druhé světové válce. Afghánistán nebo Jihoafrická republika kvůli lidským právům, specifický byl případ hroutící se Jugoslávie. Proč ale kvůli nim nikdy nebyla třeba vyloučena Čína? Proč ne Írán nebo Irák po masakrech Kurdů, Rwanda po etnických masakrech? Proč ne Súdán a další země?
Nutno říct, že oč je olympijský výbor nevyzpytatelnější v těchto krocích, v tom je asi relativně férový, pokud jde o symboly na hrách. Jednu výjimku ale udělal. Přimhouřil oči nad poklekáváním v rámci sympatií s hnutím Black Lives Matter, byť jen před soutěží. V té době šlo o tak masivní vlnu, že by bylo těžké se jí stavět na odpor.
Právě proto ale asi mohl výbor teď přimhouřit oči nad helmou s obrázky obětí. Nejde přeci o podporu v boji, jde o úctu k oněm obětem. A po pravdě, i když Rusku v této válce tady na SH rozhodně nefandíme – ony si tu úctu zaslouží i mnohé oběti na jeho straně. Ne každý šel na frontu jako hrdlořez nebo žoldák.
Nejde o podporu v boji, jde o úctu k obětem
Pokud budeme ale diskutovat o olympiádě, napříč dalšími akcemi a sporty jde mnohdy už o vyslovené pokrytectví. Ani ve fotbale prý politika nemá co dělat. Ještě v roce 2016 došlo na potrestání fotbalových svazů z britských ostrovů za to, že se na stadionech objevil symbol vlčích máků odkazujících na válečné veterány! Zato v evropských soutěží se poklekávalo na podporu Black Lives Matter jako na běžícím páse. A kdo nepoklekl, byl skandalizován.
Jasně, v tom prvním kroku jela FIFA, zatímco evropské soutěže organizuje UEFA. Ale i ta je proti politice na stadionech. Vždyť Celtic platil za palestinské vlajky. Přičemž Palestina nerovná se Hamás. Můžeme říkat, že ochrana Afroameričanů a jejich práv je něco jiného než podpora teroristů. Ale opět – Palestina není Hamás, byť ji řada států neuznává.
Národní týmy hrají řadu soutěží s logem RESPECT, které má vyjadřovat hlavně odpor k rasismu a náboženské nesnášenlivosti. Ale když měli vyběhnout některé týmy na posledním mistrovství světa s tolik oblíbeným a podporovaným symbolem duhy, byl z toho skandál. Protože se to nelíbilo pořadatelům z Kataru. Dokonce pořadatelům bylo dovoleno zabavovat duhové části oblečení fanouškům. Ano, zase je tu jednou UEFA a podruhé FIFA. Ale vidno, že politika se sportem protíná neustále. Vždyť je to vidět na vyloučení ruských a běloruských sportovců z řady soutěží v řadě sportů. Ta helma byla fakt asi nejméně kontroverzní.