Plyn jako politikum. Ale to je snad samozřejmé
Spojené státy americké uvalily sankce na další společnost kvůli plynovodu Nord Stream 2. Přitom v červenci se prezident Biden s Angelou Merkelovou dohodl, že tak učiní jen v případě, kdy jej Rusko použije jako geopolitickou zbraň. Není to bianco šek uplatnitelný kdykoliv?
Pojem „geopolitická zbraň“ není přesně definován. Že obchod se strategickými surovinami nelze od politiky oddělit, je ale jasné. Rusko může s novým plynovodem navýšit už tak vysoký podíl na zásobování Evropy. Mimochodem, ne každý ví, že když si koupíme plyn třeba od Norů, jde s velkou pravděpodobností stejně o ten ruský. Jen předprodaný.
Bude se prodávat levněji?
Teď se Moskvě podle řady analýz dokonce může podařit nejen snížit závislost na zastaralých plynovodech stávajících tranzitních zemí. Ale díky tomu, že odpadnou tranzitní poplatky, dokonce prodávat levněji, resp. s vyššími zisky.
Také obejde Ukrajinu, s níž je mírně řečeno v napjatém, skoro válečném vztahu. Jak moc to všechny trápí, ukázalo Polsko. To se proti Nord Stream 2 z politických důvodů postavilo, aby pak navrhlo variantu, v níž bude hrát vlastní roli. Právě o Ukrajinu se přitom politici ve své kritice projektu opírají snad nejčastěji.
Nechme stranou energetiku a její ekonomiku. Na to jsou povolanější. Podstatné je, že nová americká sankce proti společnosti Transadria, jejíž loď na plynovodu pracovala, přichází v době, kdy se u hranic s Ukrajinou údajně množí ruští vojáci. Informaci přinesla agentura Bloomberg s odvoláním na zdroje z „amerických bezpečnostních složek.“
Obejít se bez Ukrajiny
Určitou logiku to má. Protože pokud se Nord Stream 2 dřív či později otevře, Rusko se bez Ukrajiny obejde lépe. Nicméně i bez něj si dovolilo v roce 2014 obsadit Krym a prošlo mu to. Ukrajina totiž tranzitní poplatky potřebuje a potřebuje taky plyn. Rusko jí slíbilo, že část dodávek půjde dál i přes ní (a Slovensko). Ale když ono se poslední dobou na sliby moc dát nedá. Dokonce ani v Evropské unii.
Zda k něčemu dojde či nikoliv, je otázkou pro vojenské a politické analytiky. Stejně tak, jak dlouho se bude snažit americká administrativa plynovod napadat. Zástupce evropských zemí již její ataky odsoudily. Evropa ruský plyn, a především pak „levnější ruský plyn“ potřebuje. Takže jeho dodávky jsou politickou zbraní, ať se nám to líbí nebo ne (mohly by být oboustranně, ale to by starý kontinent nesměl být zrovna v klinči).
Koneckonců v roce 2000 měl Vladimír Putin prohlásit, že Rusko „musí při exportu surovin vycházet ze svých geostrategických zájmů.“ Tento postoj se odrazil v koncepci z roku 2003, podle níž má energetická pozice země posílit její postavení v mezinárodním prostředí a její vliv na světové scéně (zdroj).
Rusko musí při exportu surovin vycházet ze svých geostrategických zájmů
Pamatuji si, jak poté, co německý kancléř Gerhard Schröder (dnes pracující právě pro Nord Stream) projekt první větve posvětil, říkal můj euroskeptický kolega v hospodě, že by za to měl jít ke zdi (pro orgány činné v trestním řízení – samozřejmě to bylo v nadsázce). Protože zradil Evropu.
Na první pohled Putin nikdy neměl lepší okamžik, aby si se západní hemisférou hrál jak kočka s myší. Unie se otřásá, byť ne v základech. Polsko jí hodně nadzvedlo, aby najednou všichni zjistili, že ho potřebují (jestli skutečně posílá migranty na hranice Alexandr Lukašenko, tak zemi orlice na jednu stranu zatopil a na druhou pomohl). Vedle toho si státy jako Rakousko dělají z evropské legislativy trhací kalendář. Další začínají brblat kvůli plánům na záchranu klimatu (včetně premiérů v demisi). Kontinent se zmítá v covidu a energetické krizi, takže potřebuje ruský plyn stůj co stůj.
Na jihu má Putin rozžhavenou Čínu
Má to ale i své háčky. Tak jako na západě může Moskva dráždit, a dokonce posouvat hranice svého vlivu možná i vojensky, na jihu má taky pěkně nažhaveného souseda. Peking s ní má pořád pár nevyřízených účtů, přičemž svou armádu buduje o sto šest. Navíc jej nedávno nakopla australsko-americko-britská dohoda o ponorkách.
Naopak je otázkou, zda se mu neulevilo oslabováním lokální hegemonie Japonska. To sice buduje vlastní ozbrojené síly; už před pěknou řádkou let vytvořilo silné námořnictvo a jde ještě dál. Je to však projevem síly nebo spíš obav, že americké garance bezpečnosti už nejsou co bývaly? Mimochodem, kdyby to bylo to první, tak Japonci taky mají od druhé světové války Rusku co vracet (nebo spíš si od něj co vzít).
Zda by vojenské dobrodružství u jedněch hranic mohlo vyvolat útok na druhých, asi není otázka, kterou bychom měli mít ambici odpovědět. Nehledě na to, že u Číny se pořád spíš spekuluje o tom, že se vojensky dívá hlavně směrem k Tchaj-wanu. Ale že to napětí pořád nějak roste, to je evidentní.
Zatímco v prvním desetiletí milénia mohl Ted Robert Gurr spočítat, že žijeme v nejbezpečnější době přinejmenším od poloviny 80. let, teď to možná tak hladce nevypadá. A při pohledu na nová možná ohniska napětí se skoro otvírá otázka – neměl nakonec pravdu ten „xenofobní“ Samuel Huntington, že další konflikty se budou odehrávat na hranicích různých kultur? Evropské, pravoslavné, konfuciánské…
Možná ti Američani tuší, že se něco chystá. A že bylo lepší zachovat status quo. Jenže u Nord Stream 2 je asi už pozdě. Dá se jen zdržovat.
neměl nakonec pravdu samuel huntington, že další konflikty se odherají na hranicích kultur?
P.S. Německá Spolková agentura pro sítě v polovině listopadu oznámila, že proces schvalování plynovodu Nord Stream 2 dočasně pozastavila. Požaduje, aby provozovatel nejprve upravil svou obchodní strukturu podle německého práva.
