Patříme do Evropy? Ano, ale…
Bez velkého zájmu prošlo tento týden jedno významné výročí. Před 20 lety, 13. prosince 2002, schválila Evropská rada vstup České republiky a dalších devíti zemí do Evropské unie. Radost z toho byla veliká, jako celá Afrika.
Proč ten cynismus? Snad proto, že dnes se mnozí na členství v EU dívají zdaleka ne tak nadšeně jako na začátku tisíciletí. Tehdy v referendu (přesněji v roce 2003) hlasovalo pro vstup 77 % účastníků. Pravda, představovali pouhých 42 % všech voličů. Můžeme jen spekulovat, proč k urnám přišlo jen něco málo přes polovinu těch, kteří mohli. Každopádně ale vysoký podíl pro ANO odpovídal i očekávání z předcházejících průzkumů.
Dnes se pořád většina lidí kloní k setrvání v unii, ovšem již v kategorii nad 50 let – tedy v té, která při vstupu hrála významnou roli – okolo 40 % přemýšlí o jejím opuštění. A v roce 2020, tedy před energetickou a covidovou krizí, bylo proti referendu o vystoupení jen 54 % voličů.
v roce 2020 bylo proti referendu o vystoupení jen 54 % voličů
Zjednodušeně by se dalo říct, že Česko do Evropy patří, takže můžeme leda diskutovat o tom, co nás na EU štve a pokusit se to změnit. To je ovšem soudobý pohled. Jelikož z hlediska historie je takových 50 či 100 let jako nic, možná si stojí za to připomenout minulost.
Panslovanství a ochranná křídla ruského orla
Bývaly doby, kdy tzv. národní buditelé hleděli na emancipaci českých zemí primárně v kontextu panslovanství. Od pouhé spolupráce s Rusy, Poláky a dalšími až po výměnu Rakousko-Uherska za jiný nadnárodní spolek. I Tomáš Garrigue Masaryk hovořil o tom, že mnozí politici a intelektuálové hledali světlé zítřky pod ochrannými křídly ruského orla. „Protože mimo Rusy ostatní slovanští národové jsou malí a většina pod žezlem habsburským, politicky otázka slovanská hned od samého probuzení slovanského vědomí otáčí se okolo otázky rakousko-ruské,“ napsal ve stěžejním díle Česká otázka v roce 1895.
otázka slovanská… otáčí se okolo otázky rakousko-ruské
Tomáš Garrigue Masaryk
Byl to právě on a další tzv. realisté, kteří nakonec prosadili orientaci na Evropu, rozuměj Evropu západní. Těžko říct, nakolik to ovlivnila bolševická revoluce, nebo fakt, že víra v možnou samostatnost přišla ze západu. Sice hlavně z USA, ale prostě ze západu. Každopádně Edvard Beneš se v Ženevě od ostatního Slovanstva nakonec skoro až distancoval, aby přesvědčil účastníky, že my jsme schopni se o sebe postarat a nezačít novou existenci hned další válkou (což se úplně nepovedlo).
Nicméně Ferdinand Peroutka v Budování státu vzpomínal, že i tehdy mnozí pošilhávali například po obnovení monarchie. Přičemž budoucího krále hledali například v Bulharsku (bohužel, na nějakou českou tradici navázat nešlo – oprávněnými dědici českého trůnu byli jedině a pouze Habsburkové). Stejně tak je z dnešního pohledu překvapivé, že ke společnému státu museli Češi přemlouvat nejen Slováky, ale i Moravany.
Zkrátka, leccos, co nám dnes přijde jako samozřejmost, může z historického pohledu vypadat jako směr, kterým jsme se vůbec vydat nemuseli. A i když vracet čas se nedá, na nějakou tu křižovatku se ideově vrátit můžeme.
Rozhodně to neznamená, že bychom dnešní Okamury a Vrábely měli podezírat z inspirace u Palackého či Kollára. To bych jim fakt nepodsouval. Avšak existuje-li něco jako kolektivní nevědomí či mezigenerační přenos, tak někde uvnitř pořád může leccos z minulosti rezonovat. Nelze snad na těch náměstních někdy zachytit pocit, že jsme my a oni? My v Čechách (nikoliv Česku) a oni na západě?
Dnes asi do Evropy kulturně i jinak patříme mnohem víc, než jiné státy a národy na východním okraji kontinentu. Můžeme to vidět i na zdánlivých maličkostech. Například, že hrdinové filmů a seriálů ze západu nám mnohdy přijdou podobní (z Německa skoro stejní), zatímco z Ruska či Balkánu jsou pro nás spíš těmi, kdo vypovídají o jakémsi podivném světě. Ať už komicky (Horký vítr, Slepička Rjaba…) nebo tragicky (Unaveni sluncem).
Otázkou je, zda uvnitř unie přece jen nejsme spíš za nějakou dělící čarou. Čím se okruhem, oklikou a oslím můstkem dostáváme k současnému Maďarsku a německému kancléři. Konkrétně jeho opakovanému zvolání (poprvé na něj došlo v Praze), že by se mělo omezit či rovnou zrušit právo veta při hlasování. Aby EU rozhodovala většinou a basta.
Olaf Scholz si pro tento nápad, který ihned vzbudil na řadě míst přirozený odpor, našel vhodný okamžik. A sice kdy Maďarsko opakovaně drželo celou Evropu v šachu ve vztahu k Ukrajině. Jenže – ne každý ví, že zdaleka ne vše v unii podléhá jednomyslnému schválení Rady Evropské unie.
Je jistě otázkou, zda mu mají podléhat takové věci, jako je půjčka třetímu státu. Zda by nestačila kvalifikovaná většina. Protože málo platné, ono se tím vetem dá vydírat docela dobře, což nám v Budapešti právě předvedli (neb díky tomu asi dostanou peníze, které dostat nemuseli).
Zrušit ale princip veta úplně zavání pomalým, nenápadným, ale jasný startem cesty k rozhodování o nás bez nás. To už jsme tu párkrát měli. Příští národní obrození by přitom už nemuselo být nekrvavé. Možná jsou i tací, kteří by si to přáli. Zatáhněme za tu brzdu radši hned.
