Otevřel Macron Pandořinu skříňku? Ve špatný čas a na špatném místě?
Francouzskému prezidentovi se poslední dobou daří být neustálým terčem kritiky. Nejdřív kvůli opakovaným rozhovorům s Vladimírem Putinem, které nikam nevedly. Následně kvůli penzijní reformě, a teď pro slova o strategické autonomii Evropy, která nebude slepě následovat USA.
V rozhovoru s novináři na palubě speciálu, kterým se vracel z Číny, hovořil o řadě věcí. Mimo jiné o tom, že by se Evropa neměla nechat vtáhnout do krizí, které nejsou její. Například kolem Tchaj-wanu. Otřel se přitom o USA. Prý si v Evropě mnoho lidí myslí, že jsme jejich vazaly. Místo toho by Evropa měla být třetí supervelmocí vedle Spojených států amerických a Číny. Podobná slova zopakoval následně při návštěvě Nizozemska.
Zatímco u nás je hodnocení Macronových výroků jednoznačně negativní a celá záležitost poměrně rychle zapadla, v Evropě je to možná jinak. Z představitelů států se sice nikdo za francouzského prezidenta nepostavil. Na serveru Politico se ale objevila informace, že ve skutečnosti není ve svém postoji ojedinělý. Přičemž vyšla od samotného šéfa Evropské rady Charlese Michela.
Nic proti, ono to má něco do sebe. Ovšem je třeba si všímat detailů a hlavně, jak říkali důstojníci v Černých baronech, je třeba to vidět v těch souvislostech.
Pozice Spojených států amerických jako supervelmoci se leckomu zajídá. Není divu. Zastávají sice, jak říkal Zbigniew Brzeziński, pozici světového policajta, který udržuje mocenskou rovnováhu. Jenže při plnění této jinak bezesporu záslužné úlohy si také hřejí svoji polívčičku. Těží z ní ekonomicky a mocensky, přičemž bez ohledu na americké symboly svobody neměly problém podporovat různé narkobarony či diktátorské systémy.
USA rozhodně nemají na svědomí takové zločiny a v takovém rozsahu, jaké dnes vidíme na Ukrajině, o jakých jsme četli v souvislosti s genocidou ve Rwandě či Kambodži, při postupu Islámského státu apod. Ale pěknou řádku zločinů jejich vojáci na triku mají, to zase ne, že ne.
Máme právo na svůj názor
Jestliže šéf Evropské rady říká, že nemáme být z Američanů podělaní a že máme taky právo na svůj názor, tak je to samozřejmě v pořádku. Dokonce je zvláštní, že něco takového musí vůbec říkat. Asi to tak nebylo nebo není a je třeba to zdůrazňovat (nebo chce prostě jenom pomoct Macronovi).
Spojenectví mezi USA a Evropou získalo na velké intenzitě hlavně po druhé světové válce. Na východě byl Stalin ochotný posílat svoje vojáky bezostyšně na smrt a mít v zádech USA znamenalo požívat nemalé ochrany. Po pádu sovětského impéria toto spojenectví trošku začalo postrádat smysl. Velkou ránu mu pak zasadil George Bush, když poslal svá vojska do Iráku navzdory rozdílným názorům řady svých kolegů z NATO a vůbec západní hemisféry. Dokonce se postupně začaly ozývat hlasy (právě i z Francie), zda NATO má nadále nějaký smysl.
Od útoku na Ukrajinu je to jinak. Amerika je významným členem neformální aliance proti Rusku, nebo spíš proti Putinovi. Pokud si Macron myslí, že bychom jí neměli tolik lézt do zadku, tak je to fakt v pořádku. Jenže pak jsou tady ty souvislosti. On to totiž řekl při návratu z Číny, která vytvořila spojenectví s Ruskem a teď v tomto dvojbloku dokonce převzala úlohu silnějšího.
Jak je závislost na Číně nebezpečná, se ukázalo během krize s léky
Z Číny, která nás může vydírat přes dodávky čehokoliv. Jak je to pro nás nebezpečné, ukázala třeba krize s léky. Ve stejné době jako Macron do ní přijela šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Na rozdíl od francouzského prezidenta jí nečekalo žádné zvláštní uvítání. My tuhle paní kritizujeme často. Ale jestli některý její výrok stojí za pochvalu, tak právě ten, že Evropa musí snížit svou závislost na Číně.
Proč jde Macron, mající doma starostí až nad hlavu, cestou opačnou, ví jen o sám. Prý jsou v Číně jeho myšlenkám velmi nakloněni. „Sotva opustil vzdušný prostor Číny, Peking zahájil masívní vojenské manévry čínské lidové armády okolo Tchaj-wanu. Čína chce měnit svět vojenskou silou ke svému obrazu. Macron jinými slovy dostal nevybíravou odpověď od samotného Pekingu: politická jednání jsou pro ty, kteří mají rádi červený koberec a vojenskou přehlídku, ale tady u nás rozhoduje hrubá síla,“ komentoval to na svých stránkách senátor Pavel Fischer. A dodal sice ne úplně příjemnou ale asi pravdivou myšlenku: „Bezpečnost Evropy nelze zajistit bez silné spolupráce s USA.“
Mlčení kolem Macronových slov může znamenat tichý souhlas. Anebo taky, že to nikdo nebere vážně. Kdyby něco takového řekl Winston Churchill, Charles de Gaulle, Helmut Kohl nebo i François Mitterrand, tak se o tom bude mluvit v Budestagu, na BBC i v české hospodě. A hodně dlouho.
Kdyby něco takového řekl Winston Churchill, bude se o tom mluvit v Budestagu, na BBC i v české hospodě
Prestižní americký magazín Foreign Affairs před časem rozebíral, že USA přestaly aplikovat dlouhodobě úspěšnou politiku vrážení klínů mezi Čínu a Rusko. Což se teď vymstilo. Možná, že Čína bude aplikovat politiku vrážení klínů mezi USA a Evropu. Ano, Evropa nemá být americkým vazalem. Jenže to by se nesměla v jednom kuse kopat do vlastního kolene. A nežvanit o tom zrovna na cestě z Pekingu a během války.
