Nulová DPH je špatně
Rozhodnutí ministerstva financí snížit daň z přidané hodnoty na energii na nulu je sice svou snahou ulevit občanům od růstu cen sympatické, ale je překotné, nesystémové a přinese řadu problémů.
Tím prvním je vyjednávání s Evropskou komisí, zda takové opatření je možné zavést na celý příští rok. Podle stávajících eurounijních pravidel je to možné jen na dva měsíce, s čímž se u nás počítá, a jen ve velmi zvláštních případech, jako je třeba živelní katastrofa.
Další potíže jsou technického rázu a způsobu provádění. Nulová DPH se vztahuje na letošní listopad a prosinec, a to na zálohy i vyúčtování. U vyúčtování se nulová sazba má vztahovat na celý rok 2022.
U záloh je rozhodující datum přijetí platby. Lidé a firmy, kteří si třeba předplatili zálohy dopředu, tak jsou z daňového pardonu vyloučeni.
U vyúčtování je rozhodující datum odečtu spotřeby a vystavení faktury. Pro dodavatele to znamená uskutečnění hromady mimořádných odpočtů z odběrových míst a vystavení hromady faktur. Cokoliv z toho ale dodavatelé nemají za povinnost podstupovat.
A jestli podstoupí, pro jejich účetní a správce počítačů to představuje zásadní změny v účetních systémech, a tím i nemalé dodatečné náklady. A to s vidinou, že se to v lednu zase bude vracet zpátky. V neposlední řadě z informací Finanční správy vyplývá, že zákon o DPH a ani rozhodnutí vlády o nulové dani neukládají dodavatelům nebo jejich zákazníkům povinnost měnit výši záloh. Ta je věcí smluvního ujednání mezi dodavatelem a jeho zákazníkem. Ani povinnost vrátit část zaplacené zálohy odpovídající výši prominutí daně není upravena zákonem o DPH nebo rozhodnutím, neboť toto je soukromoprávní záležitostí.
To je jen několik potíží, které mohou napadnout laika. Profesionální daňaři by jich našli jistě ještě o mnoho více.
DPH je prostě daň stabilní, vžitá a občany už celkem akceptovaná. Navíc celoevropsky regulovaná. Její snížení na nulu, prakticky zrušení u dvou komodit a v jednom státě, tak rozkolísá unijní prostor jednotného trhu.
Systémově přijatelnější by bylo snížit sazbu na 15 % nebo případně i na 10 procent. To by se podařilo i bez posvěcení Bruselem. Tyto sazby by vydržely i delší dobu a jejich zavedení a pozdější vyúčtování by nebylo tak zásadním technickým problémem.
Nulová sazba tak budí dojem zbrklého, nerozvážného a zřejmě i značně politicky (až populisticky) motivovaného kroku. Nabízejí se i jiné. Když už ne zrušení emisních povolenek, tedy alespoň omezení jejich nákupu jen pro ty, kteří jsou tím povinni. Za určené, regulované ceny. Které by tak lépe odrážely účel, za kterým byl celý systém povolenek spuštěn, tzn. určení nákladů způsobených vypouštěním CO2 (a nechme na jinou diskusi, jak byly určeny tyto náklady). Tím by byla postižena i jedna z příčin současných vysokých cen energie, kterou jsou ceny povolenek vyhnané spekulativními obchody.
Nebo, podobně jako stát část z příjmů z prodejů emisních povolenek přerozdělí na podporu občanů a vybraných podniků ohrožených energetickou chudobou, mohl by k tomu přihodit svou dividendu plynoucí z podílu na energetické společnosti ČEZ.
O tom všem se ještě může diskutovat. S novou vládou.
