Nic si nenalhávejme, už nejsme v socialismu. Nebo…?
Bude se prý šetřit na dotacích, opakovaně píší vládní ministři na sociálních sítích. Například na dotacích do obnovitelných zdrojů energie (OZE). „Konec dotačnímu byznysu,“ ohlásil v květnu premiér Petr Fiala. Ministr financí Zbyněk Stanjura zároveň slíbil, že v rozpočtu na rok 2024 ušetří na dotacích 45 miliard korun. Jak svědčí návrh rozpočtu, ministr tento plán v zásadě splnil, jenom se od květnového návrhu liší v jednotlivých položkách. A také od prohlášení předsedy vlády. Státní dotace se převedou přímo na občany.
Na podporu solárních a dalších bezemisních zdrojů letos stát zaplatil 22 mld. Kč, dalších 15 mld. Kč vyplatil provozovatelům solárních elektráren místo spotřebitelů, aby jim tak ulehčil od vysokých cen energie. Příští rok státní příspěvek klesne na 8,5 miliardy korun. Zbývající peníze se převedou zpět do poplatků spotřebitelů na podporu OZE, tedy jako daň za spotřebu elektřiny. Při průměrné roční spotřebě to bude dělat odhadem 1800 Kč ročně na domácnost. Dotační byznys OZE nepřijde ani o haléř.
Podobně je tomu u krácení dotací do Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Tam se mají snížit dotace o 2,9 mld. Kč, ale o to se zvýší mýtné. Nebo-li, stoupne daň za využívání dálnice, která dopadne na všechny komerční dopravce i soukromé osoby. SFDI si opět přijde na své, nevíme nic o tom, na čem by mohl a měl šetřit. Při rozpočtu nějakých 150 mld. Kč by se nějaké to procento jistě našlo? Inu, asi nenašlo.
Předpis ESG je vydáván za nástroj zvýšení konkurenceschopnosti evropských podniků. Realitní poradenská agentura Colliers o něm mj. praví: „Značná část investorů si není v současné situaci jistá ekonomickými aspekty modernizace nemovitostí. Dalších 45 % investorů předpokládá, že se v příštích 5 letech zbaví až 20 % svého portfolia, pokud budou tato aktiva považována za nevyhovující s ohledem na požadavky ESG.“ Pro evropské politiky a poradenské firmy je ovšem ESG bránou ke zvýšení konkurenční schopnosti. Ovšem za cenu, kterou dnes firmy nejsou schopné určit a její návratnost verifikovat.
Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, prohlašuje: „Green Deal /…/ je postavený tak, že položí základy budoucí prosperity.“ Bývalý ministr hospodářství a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý k tomu říká: „Buďme připraveni, že v těch dekarbonizací nejvíc postižených českých regionech bude dopad Green Dealu skutečně běh údolím smrti.“ O nařízení ESG Dlouhý říká: „Evropský podnikatel – momentálně nad 250, ale čekáme, že to spadne nad 50 zaměstnanců – bude do budoucna právně odpovědný za to, když někdo z jeho subdodavatelů i mimo Evropskou unii bude porušovat environmentální či lidskoprávní normy. Tohle je něco, co nás opravdu velmi silně znervózňuje. Kdo a jak to bude kontrolovat? /…/ Nadnárodní korporace mají obrovská právní oddělení, zvládnou to. Střední a menší firmy, které tvoří základnu Eurochambres i základnu evropské prosperity, na to nemají.“ Už nezdůraznil, bohužel, že ESG fakticky znamná konec dvousetleté svobody soukromých podnikatelských subjektů uzavírat mezi sebou obchodní smlouvy.
V Hospodářských novinách vyšel pozoruhodný rozhovor s Martinem Špoclem, vedoucím týmu expertů, kteří jsou odpovědní za taxonomii EU. Říká v něm: „Ještě před pár lety panoval na trhu zmatek ohledně toho, které projekty lze považovat za dostatečně zelené. Zejména finanční sektor argumentoval, že je pro ně zásadní překážkou pro financování těchto projektů. Takže to byl soukromý sektor, kdo požadoval, aby bylo v této věci jasno.“ Nebo-li: EU si vymyslí Green Deal. Investoři dostanou strach, aby nevrazili peníze do něčeho, co pak EU zakáže, a tak Evropská komise sestaví taxonomii, ale vlastně na požadavky podnikatelů, aby jim usnadnila život! Zkušenější generace nemůže nevidět paralelu s národohospodářským plánem. Taxonomie jím je. Určuje kogentně odvětví a podniky, které „jsou v plánu“ a lze je financovat, a vylučuje ty, které „v plánu“ nejsou a peníze jim nebudou přidělovány. A pak můžeme vítězoslavně prohlásit, že pětiletka byla vlastně v zájmu podniků!
Když se vrátíme k českému státnímu rozpočtu (soudobému): 52 miliardy korun „škrtnutých“ dotací na obnovitelné zdroje a energie a podporu přenosové a distribuční sítě se přesouvá do nákladů spotřebitelů, domácností a podniků. Stejně tak téměř 3 miliardy korun „škrtnutých“ dotací pro SFDI. Jan Macháček v Lidových novinách to shrnuje lakonicky: „Šedesát miliard korun je možné pokládat i za opatření na příjmové straně rozpočtu, protože mají podobné dopady, jako zvýšení daňové zátěže. Zjednodušeně řečeno, místo dalšího zvýšení daně z příjmu budou muset české domácnosti a podniky zaplatit například vyšší ceny elektřiny. Výdajová úsporná opatření tvoří ve skutečnosti méně než jednu čtvrtinu celého balíčku. Zbytek tvoří daňová či kvazidaňová opatření. Jinými slovy, naprostá většina baličku cílí na zvyšování daňové zátěže a poplatků.“
Nic si nenalhávejme. Nejsme v socialismu. Nebo už i to si jen namlouváme?
