Nejlépe se daří těm, kdo rozhodují
Inflace, ceny a mzdy jsou tři ekonomické kategorie, o kterých se v dnešní době hovoří, píše a přemýšlí asi nejčastěji. O inflaci proto, že je historicky nejvyšší, o cenách proto, že rostou, což sice souvisí s inflací, ale rostou velmi nerovnoměrně, jak čeho. O mzdách proto, že letos reálně klesnou zhruba o desetinu, což mnohé občany velice zabolí. Při sledování a hodnocení těchto veličin jsme unášeni pěnou dní. Není divu. Navzdory všemu plánování a předvídání lidé stejně žijí ze dne na den.
Je to vidět například na růstu předčasných výběrů penzijního připojištění. Už dlouho není výhodné, úroky z úspor pokrývají inflaci jen tak tak a to ještě díky státním příspěvkům a daňové úlevě (letos už ani to na inflaci ale nestačí). O ty ještě střadatel při předčasném uzavření účtu přijde, ale stejně se účty hromadně vybírají.
Na jakém pozadí se aktuální pohyby mezd odehrávají? Ekonomové tvrdí, že mzdy by měly růst v zásadě jen tak rychle, jak rychle roste produktivita práce. Toto pravidlo se v ČR dodržovalo po většinu 90. let minulého století, na jejichž počátku ovšem byla v důsledku přechodu ke kapitalismu ekonomika hodně rozvlněná a potřebovala první tři čtyři roky ke zklidnění. Rozruch do vývoje přinesla bankovní a finanční krize v roce 1998.
Po roce 2008 mzdy rostly rychleji než produktivita práce a rychleji než inflace. Relativně nejméně zdravý byl mzdový růst zhruba mezi roky 2012 a 2018. To byla inflace nizoučká a kurs koruny držen Českou národní bankou uměle nízko. Pro zaměstnavatele, tedy pro firmy, bylo výhodné zaměstnávat lidi a přidávat jim na platu, namísto investic do modernizací a výkonnějších výrobních zařízení. Kromě jiných vlivů tento se zpětně jeví jako hodně silný.
Další silný růst mezd nastal po roce 2018 a v důsledku vysoké inflace trvá dosud. Výrazně se na něm podepisuje vysoká poptávka po zaměstnancích na pracovním trhu; nabídek volných míst je více než uchazečů o práci. Dále růst mezd ve státní sféře a snížení daňového zatížení práce.
Kdybychom si dopřáli malé historické srovnání, což jsme si ve Světě hospodářství dopřáli, tak by dnešní průměrná hrubá mzda, pokud by posledních 10 let rostla jen o inflaci, činila odhadem nějakých 33 tisíc korun. Ona se ale blíží 40 tisícům. Pokles reálné mzdy tedy můžeme vnímat i jako korekci nezdravě se vyvíjející ekonomické veličiny. Lidi, kterých se dotýká nejsilněji, to asi nepotěší. Ale z hlediska makroekonomie zatím pokles reálné mzdy nevypadá na nějaký průšvih.
Archeologie nám dále ukazuje, že průměrná hrubá mzda v letech 1990 až 2023 (předpokládejme její výši 40 300 Kč) stoupne 12,28krát. Státem určovaná minimální mzda stoupne 8,65krát. Překvapivě se budou držet důchody: budou 11,26krát vyšší. A že se teď hodně mluví o rozmražení platů poslanců, ti si přilepší 14,46krát.
Co si za to lidé koupí? Index spotřebitelských cen mezi roky 2008 a 2021 činil 1,54. To znamená, že ceny v průměru spotřebitelského koše stouply zhruba o polovinu. Průměrná čistá mzda nabrala index 1,82, čistá minimální mzda 1,89 a starobní důchod 1,85. Daleko nejrychleji ale rostly mzdy vedoucích pracovníků. Dá se to vyčíst ze statistik, ale potvrdily to také náhledy do hospodářských výsledků více méně náhodně vybraných akciových společností. Ukázalo se, že mzdy zaměstnanců za posledních zhruba 8 let vzrostly na dvou- až trojnásobek, zatímco mzdy manažerů čtyři- až šestkrát. Často dokonce bez ohledu na pokles produktivity práce (měřené poměrem zisku k tržbám, případně vztažené k přidané hodnotě).
Co si z toho vzít? Jednoznačný závěr asi těžko. Můžeme přemýšlet nad tím, že práce zaměstnanců je u nás podceněna – průměrná mzda roste pomalu, čistá mzda dokonce nejpomaleji. Ačkoliv na trhu je pracovní síly málo, zaměstnavatelé ji rozhodně nepřeplácejí. Zaměstnanci nejsou dostatečně mobilní, lidé nejsou zvyklí za lepší či vůbec nějakou prací cestovat. Také to může být slabostí odborů. Zřejmě to není jen jakási přežitá levičácká organizace, ale vůči zaměstnavatelským svazům potřebná protiváha.
A jakou roli má stát? Udržuje dynamiku minimální mzdy a důchodů, plní tedy svou sociální úlohu celkem dobře a nijak přehnaně. Leze mu to do peněz, pravda, ale jestli musí hledat úspory státních výdajů, tak jinde, nebo také ještě jinde, než v sociální oblasti.
Nejlépe se o své odměny nepřekvapivě starají lidé v rozhodovací sféře. Ať jsou to poslanci nebo podnikoví ředitelé. Tak tomu ale bývá odjakživa a nejspíše ani do budoucna se s tím nic nenadělá. Jen jestli třeba stoupne nezaměstnanost, jak ekonomové pro příští rok předpovídají, rozdíly mezi odměnami se prohloubí.
