Nebezpečné úchylky směřující ke zdravému rozumu
Málokdy se ekonomická média starají o sport. Co ale udělala Mezinárodní plavecká federace, je takovým narušením současných hyperkorektních trendů, že se vedle úvah o pardonování uhlí řadí do čela nebezpečných snah o návrat zdravého rozumu. A to si nikdo nedomluvil.
Federace rozhodla, že transgender „plavkyně“, které prošly nějakou fází mužské puberty, nebudou nadále moci soutěžit mezi ženami. Vytvoří pro ně speciální kategorii, která jim umožní účastnit se soutěží, ale ne porážet ostatní plavkyně, jež mají za sebou biologicky jiný vývoj.
Můžeme jen spekulovat, nakolik jde o reakci na vítězství Lii Thomasové na americkém univerzitním mistrovství, v závodě na 500 metrů volným způsobem. Tato žena byla ještě do roku 2019 mužem. Pak se rozhodla pro změnu a od té doby láme rekordy. Že vyhraje, nikdo nepochyboval a její soupeřky odmítly jít s ní na stupně vítězů.
V 21. století je snad už nesmyslné někomu předepisovat, jak se má cítit. Včetně toho, k jakému se má hlásit pohlaví. Jestli se někdo cítí být jelenem, v pořádku, a kdo se mu posmívá, asi se uvnitř pere s vlastním problémem. Jsou-li však sportovní kategorie rozdělené podle pohlaví, je to zjevně kvůli fyziologickým odlišnostem. Je tudíž dost nesportovní vyrůstat jako chlapec, pak podstoupit hormonální léčbu a díky odlišné muskulatuře se z průměrného plavce sát medailemi ověnčenou plavkyní.
Němci berou zavděk uhlím
Podobné je to se životním prostředím. Ano, dostává šíleně zabrat. Ať už je to s CO2 jakkoliv, nelze nevidět plastové ostrovy v oceánech, ubývající ledovce i mizející spodní vodu, vymírání druhů a spousty dalších negativních změn. Legitimní otázka zní, nakolik to souvisí s lidskou činností. Osobně nevím, ale kdo někdy zažil v Pekingu smog, přes který není vidět, možná tuší, že přece jen nejsme bez viny.
Začít se starat o přírodu je v pořádku. Ale zničit ekonomiku znamená, že zítra tu péči nebude z čeho financovat. Že má přechod na elektromobilitu a obnovitelné zdroje energie řadu nedořešených míst, velkých nejmíň jak jeden světadíl, je poznání vyhýbající se jen tomu, kdo se mu usilovně brání. Plynová krize to je jen ještě poodkryla a průšvih, který by přišel zítra, přenesla do dneška. Místo Evropské unie totiž plyn škrtá válka a její šéf.
Plynová krize přenesla do dneška průšvih, který by přišel zítra
Jestliže Němci tak brutálně vyřadili jádro, nezbývá jim než vzít na milost uhlí. Stejnou cestou jdou i v Itálii a Rakousku. Francouzi zase budou muset řešit, jak dostat do kondice právě jaderné elektrárny. Což možná bude teď po volbách složitější. Každopádně racio jde zjevně před ideologii – byť z dlouhodobého hlediska možná v jádru (ale právě jen tam) užitečnou.
Nějak se nám to myšlení odchyluje od jedné linie – OZE a nikdy jinak. I takové Maďarsko vypadá, jako by nevědělo, na kterou stranu se přidat. Pořád nabourává evropskou sankční jednotu, rétoricky se tváří, že je to na Ukrajině asi trochu jinak, ale zároveň chce přes své území zajistit vývoz ukrajinského obilí. Nepodezíral bych Viktora Orbána z přehnané lidumilnosti. To už spíš z ekonomického kalkulu. Ale jedno je tu evidentní – rozhodování se liší případ od případu. Nejde v jednom šiku s tou či onou stranou.
Nějak se nám to myšlení odchyluje od jedné linie
Jsou to všechno takové mikro posuny k divergentnímu uvažování. Nesjednocenému, nejednoucímu v jedné, nezpochybnitelné linii. Pár let to přitom vypadalo, že třeba Evropa – nebo aspoň unie – je jednotná a má taky jednotné myšlení. Které konec konců vychází z vědeckého poznání. Asi jako vědecký komunismus.
Ale s tím se to taky nějak podivně zhroutilo. V době, kdy se karikaturiské předháněli, kdo najednou víc vyventiluje svoji nenávist k době před listopadem, shrnul to Vladimír Jiránek v krásné anekdotě velmi jednoduše. Řidič ve vládním bouráku, okolo něhož chodí lidé s vlajkami, říkal muži na zadním sedadle: „Všechno je jinak, viď soudruhu.“ Možná, že se zadělává na skutečnou změnu.
