NATO na Slovensku: dráždit Rusko nebo nedráždit?
Ministr zahraničí Jan Lipavský by uvítal nástup NATO na Slovensko. Všechna čest, že nelavíruje jako představitelé Německa. Jenže – není východní expanze aliance právě tím, po čem už Putin od agrese nebude moci couvnout?
Nutno říct, že Lipavský je ve svých postojích, především na rozdíl od tria Fiala – Válek – Rakušan, poměrně konzistentní. Nemluví ani často ani zbytečně. Vyjádřením, že posílení NATO na východě by bylo ve prospěch České republiky, říká jasně, kde naší zemi vidí.
Vladimír Putin už v situaci kolem Ukrajiny dosáhl jednoho významného vítězství. Poukázal na nejednotu západní Evropy a USA. Lavírování Německa, závislejšího na ruském plynu snad ještě víc než všichni ostatní (ovšem pozor, to neznamená, že my ostatní závislí nejsme), jasně ukazuje, co už jsme psali dříve: Vladimír Vladimirovič si pro agresi nemohl vybral lepší čas.
Je přitom úplně jedno, zda Německo lavíruje skutečně, nebo to tak vypadá, když se drží starých zásad. Důležité totiž je, jak to svět a hlavně Rusko vnímá. Ne jak je to myšleno. Ale jak to vypadá na něčím přijímači.
Jenže to má i odvrácenou stranu. Bude teď Putin moci couvnout, když NATO dává najevo, že jeho požadavky akceptovat nebude? A že naopak ještě možná přitvrdí?
Je to ta nekonečná otázka: jednat nebo být nesmlouvavý? My, obyvatelé české kotliny dobře víme, jak to dopadá, když se začne s politikou ústupků. Jenže nekompromisnost často dostane druhou stranu do situace, že už ustoupit nemůže, pokud si chce zachovat tvář.
Přesně to vyjádřil bývalý ředitel CIA a později i americký ministr obrany Robert Gates, když řekl, že Putin už vojáky využít musí. Jinak ho čeká ponížení z toho, že je stáhne.
Podobně jako většina politologů i on se domnívá, že Rusko vidí v Ukrajině sféru svého vlivu. Konec konců, jeho vůdce kolem Vánoc vyjádřil lítost nad rozpadem Sovětského svazu.
Občas se ale objevuje i názor alternativní. A sice, že se rozpínání NATO, a hlavně přibližování zbraní ruské hranici, opravdu obává. Že je vnímá jako ohrožení. Otázka zní, zda tím Ruskem je myšlen Putin, spoludržitelé jeho moci nebo snad většina obyvatel.
Každopádně je fakt, že tato země po většinu své existence válčila na všech světových stranách. A na severu a východě jí to zpravidla moc nevycházelo. Také, že NATO vzniklo slovy svého prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye s úkolem „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“
Pokud má někdo v hlavě ozbrojený boj jako standardní politickou disciplínu, možná má opravdu z cizích vojáků a zbraní přibližujícím se jeho sféře vlivu kopřivku. Každopádně Putin se nebude moci jen tak podřídit, chce-li si zachovat tvář. Vždyť Sadáma Husajna údajně po nevydařeném tažení do Kuvajtu doma mnozí oslavovali. Jen proto, že to aspoň zkusil.
Kdo ví, třeba nakonec tvrdý postoj k dění na rusko-ukrajinské hranici kremelskému vládci i zlomí vaz. Stejně tak ale může vyvolat tragédii. Samozřejmě, můžeme doufat, že ti, kdo rozhodují, mají o hodně víc informací než my. Ale zase asi ne všichni. Proto nebudiž myšlenka o dráždění hada bosou nohou brána ani jako kritika. Spíš jen úvaha, že tak či onak teď západ kráčí po hraně žiletky.
