Na kolik nás přijde covidový rok ve školách?
Končí školní rok, který by se už neměl nikdy opakovat. Na kolik školáky a společnost v budoucnu přijde? Paradoxně možná platí, že na čím více, tím lépe.
Dobře, je to nadsázka. Většina z nás našim dětem přeje jen to nejlepší. Jeden rok školní docházky prý zvyšuje výdělky průměrného školáka či studenta o 7,5 %. Ekonom Daniel Münich loni touto dobou spočítal, že čtvrtroční výpadek výuky během jarní pandemie jednou přijde stát na nižších odvodech na půl bilionu korun. Což se rovná zhruba ročním výdajům na starobní penze. A v přepočtu na jednotku dvě miliardy za jeden školní den.
Od té doby zůstali děti a mladí lidé doma opakovaně pěkných pár měsíců. Je asi zbytečné přepočítávat nové dopady, protože podle věku se míra jejich zapojení do výuky dost lišila. Nehledě na to, že vysokoškoláci sice mají v distanční výuce horší výsledky (mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti), ale pořád jsou asi s to si z ní v případě zájmu vzít víc než prvňáček.
Navíc Daniel Münich sám uvedl, že jeho výpočet je provokativní a zjednodušený. Ani náhodou s ním nechci polemizovat. Jde o autora v makroekonomice mimořádně erudovaného, navíc zaměřeného právě na školství. Jeho články patří k tomu nejlepšímu, co lze internetu najít. (Na rozdíl od různých pop-ekonomů)
Spíše se mi otevírá otázka, jak je to s těmi průměry. Ale hlavně, zda ten koeficient, který se prý ve vyspělých zemích pohybuje mezi třemi až deseti procenty, nemůže u nás právě teď klesat.
Co vlastně rozhoduje o našich příjmech
Samozřejmě, že manažer velké společnosti, špičkový technik, lékař… ti všichni si vydělají mnohem víc než nejzdatnější řemeslník. Ovšem vysokoškolák na pozici středního managementu už možná ne.
Ani to bych nebral za podstatné. Opravdu dobrý řemeslník sice chodil do školy pravděpodobně kratší dobu, ale vybočuje z těch průměrů třeba ochotou pracovat na sebe, riskovat a mnohdy i investovat do ne zrovna levných strojů a zařízení. Navíc se neformálně vzdělává vlastně celý život (to všichni, ale u dobrého řemeslníka je to dost zjevné a intenzivní).
S nechutí mladých lidí manuálně pracovat se ale do příjmového popředí dostávají i ne příliš kvalifikované profese – naposledy jsem slyšel neuvěřitelné částky ve spojení s řidiči speciálních vysokozdvižných vozíků. Znám operátora na call centru v češtině, který bere 50 tisíc.
Možná víc než vzdělání mohou k vyšším výdělkům dopomoci návyky
Možná že víc než vzdělání tak mohou dopomoci k vyšším výdělkům pracovní a jiné návyky. Zodpovědný přístup k zajištění sebe sama. Ovšem i v tom má škola své opodstatnění. Sice na jedné straně ji kritizujeme, že se v ní spíš mentoruje, než učí přemýšlet. Na druhé v dnešní době, kdy jen část dětí může běhat venku s vrstevníky a mnozí mají spíš život organizovaný a více individualizovaný, má obrovský význam pro dětskou socializaci.
Také pro schopnost pohybovat se i v jiném systému, než jen rodinném (podobně jako třeba ve sportu). Rozvíjí i frustrační toleranci. Nejde o to, aby se dítě – jak to někteří mylně a sobecky vnímají – naučilo, že nic nedostane, dokud si to nevydělá. A že nemá žádná práva. Naopak! Má je, ale zároveň se učí, že se musí v rozumné míře někdy přizpůsobit, ano, bohužel, i podřídit pravidlům a režimu. Je na škole a rodičích, aby ta míra byla rozumná!
pokud na to děti doplatí, vlastně se ukáže, že vzdělání má pořád velký význam
Ovšem, vedle nechuti pracovat házejí do teoretického konceptu – čím víc vzdělání, tím víc peněz – vidle také mzdové závody ve státní správě. Určitě je v ní řada lidí, kteří si řádné ocenění dávno zasloužili. Ale také…. no však víme.
Bylo by neštěstí, kdyby se ukázalo, že na vzdělání záleží čím dál méně. Odtud ta provokativní myšlenka: pokud na to děti v budoucnu doplatí, tak se vlastně ukáže, že vzdělání má pořád velký význam.
Prázdniny jako každé jiné
Každopádně je teď na čase popřát všem dětem hezké prázdniny. Jako by se nic nedělo. Budeme-li jim připomínat, že většinu školního roku zůstaly doma, a tak mají o prázdninách třeba menší právo na pozornost rodičů, mohlo by to vyústit v posílení dopadů celé té ne normality posledních 16 měsíců. K jejich usazení v dětských myslích s důsledky na celý život. Možná také k emočnímu účetnictví, více školy = odměna v podobě větší pozornosti. Pracujme raději na tom, aby dokázaly toto období přejít a překlenout.
Celý komentář Daniela Münicha najdete zde
