Může rozpoznávání obličejů ochránit stadiony? Jsou přísná omezení
Výtržnosti fanoušků Slavie znovu nastolily otázku, zda by moderní kamerové systémy mohly podobným incidentům předcházet. Technologicky to možné je, jenže biometrická identifikace osob naráží v evropském právu na přísná omezení. Místo debaty po každém incidentu je čas nastavit jasná pravidla předem.
Téma se u nás v Česku otevírá vždy až ve chvíli, když se něco stane. Typicky až poté, co například skupina fanoušků vběhne na hřiště se světlicemi, začne se veřejně diskutovat, zda by moderní kamerové technologie mohly podobným situacím předcházet. Přitom logika bezpečnosti by měla být opačná. Nejprve je potřeba hledat rozumné preventivní nástroje, a ne čekat na průšvih.
Dnešní kamerové systémy už dávno nejsou pouze pasivním záznamovým zařízením. Moderní kamery a videoanalytické platformy umí detekovat osoby, vozidla, neoprávněný vstup do chráněné zóny, podezřelé chování, pohyb v zakázaném prostoru, překročení perimetru, počítání osob nebo například rozpoznávání registračních značek vozidel. Technologicky je v řadě systémů dostupné i rozpoznávání obličeje, tedy identifikace konkrétní osoby podle biometrických znaků.
Zde ale narážíme na zásadní legislativní a etickou hranici. Biometrická identifikace osob je v evropském právu velmi citlivá záležitost. GDPR, pravidla o ochraně soukromí, považuje biometrické údaje zpracovávané za účelem jednoznačné identifikace osoby za zvláštní kategorii osobních údajů, jejíž zpracování je obecně zakázáno, pokud není splněna některá z výjimek. Evropský AI Act navíc výrazně omezuje použití biometrické identifikace v reálném čase ve veřejně přístupných prostorech, zejména pro účely vymáhání práva, a připouští pouze úzké výjimky.
Není ale správnou cestou technologii automaticky odmítat. Správné je otevřít odbornou debatu, v jakých přesně definovaných případech může mít její použití legitimní společenský přínos. Typicky se může jednat o pátrání po pohřešovaných osobách, ochranu kritické infrastruktury, vysoce rizikové objekty, stadiony, letiště nebo konkrétní případy, kdy existuje jasný právní základ, kontrolovaný účel, omezený čas zpracování a silný dohled nad tím, kdo a jak s daty pracuje.
V našem dohledovém centru máme připojeno více než 25 tisíc kamer. Velká část současných kamerových technologií již umí pokročilou videoanalytiku a v mnoha případech je technicky možné pracovat i s funkcemi rozpoznávání osob. To ale neznamená, že by bylo správné nebo legální takovou funkci plošně zapnout. Právě proto je nutné nastavit velmi jasná pravidla. Kdo může fotografii hledané osoby do systému vložit, na základě jakého oprávnění, na jak dlouho, kdo schvaluje zásah, jak se audituje každý přístup do systému a jak se zajistí, že technologie nebude zneužita pro plošné sledování obyvatel.
Umím si představit, že by stát, regulátor, bezpečnostní komunita a provozovatelé dohledových center společně hledali model, který umožní použití této technologie v přesně vymezených situacích s vysokým veřejným zájmem. Například při pátrání po pohřešovaných dětech, nebezpečných pachatelích nebo při ochraně akcí s vysokým bezpečnostním rizikem. To je podle mě společensky úplně jiná debata než plošné sledování lidí v ulicích nebo obchodních centrech.
Srovnání se světem ukazuje, že přístup není jednotný. Evropská unie jde cestou silné regulace a ochrany základních práv. Spojené království nebo některé části USA umožňují širší použití za určitých pravidel, zatímco Čína používá kamerové a biometrické technologie v mnohem masovějším rozsahu.
Proto bychom měli debatu vést ve dvou rovinách. První je, co technologie umí a kde může pomoci bezpečnosti. Druhá je, za jakých právních, technických a kybernetických podmínek ji lze bezpečně používat. Pokud tuto diskusi nepovedeme odborně, skončíme buď u nekritického nasazování technologií, nebo naopak u jejich úplného odmítání. Ani jedno není správně.
Klíčové je ale nečekat na další vážný incident. Už nyní bychom měli hledat rozumné, právně čisté a kontrolované scénáře, ve kterých mohou moderní kamerové technologie pomáhat chránit lidi, majetek a veřejný prostor, aniž by se z nich stal nástroj plošného sledování.