Možná, že dnešní mladé generaci chybí dějinný zlom. Tehdy tu byl
Ačkoliv zklamání z polistopadového vývoje postihlo kdekoho a velmi brzo, stejně onen pocit, že jsme se namočili do kola dějin, smazat nedokázalo.
„Můj táta měl skutečnýho nepřítele, opravdový fašisty. My, teda nebyli jsme žádný hrdinové, ale měli jsme srovnatelnýho nepřítele – komunisty. A koho mají dneska voni? Mletý maso,“ říká ve filmu U mě dobrý bývalý politický vězeň v podání Jiřího Schmitzera. Je to trochu přehnané, protože nadnárodním řetězcům (tady šlo samozřejmě o McDonalds) lze také leccos vytknout. Možná ale, že dnešním mladým lidem chybí, aby zažili nějaký dějiný zlom, jehož by byli součástí.
Když si vezmeme 20. století, pak v roce 1914 nastala první světová válka. Mnozí mladí v ní nechali životy, své rodiče, kamarády, příbuzné, zdraví, přišli o majetek. Rukovalo se už od 19 let. Když do ní odjížděl můj dědeček, jeho bratr mu říkal: „Nenech se zabít. To není tvoje válka, to je válka císařů.“ Dědeček se vrátil. Jeho bratr ne.
V roce 1918 si to snad ti přeživší mohli částečně vynahradit vznikem republiky. Šlo o zcela nenásilný akt, u kterého je dodnes otázkou, proč ho slavíme zrovna 28. října, když těch rozhodných dnů bylo víc. Ale podle dobových fotografií a vzpomínek snad šlo o radostnou událost a bez pochyby o dějinný zvrat.
Po pouhých dvaceti letech přišlo zabrání Sudet
Bohužel, netrvalo to tak dlouho a po pouhých dvaceti letech přišlo zabrání Sudet a pak ráz na ráz jedna pohroma za druhou. Až do roku 1945. Ne každý byl v odboji, ale asi většina lidí vnitřně prožívala pocity, že se kolem nich děje něco strašného a doufala ve změnu. Takže v roce 1945 snad zažila pocity štěstí. U některých pokračovaly, u jiných je nahradily pocity zmaru a zoufalství. A zase to bylo pouhých dvacet let od roku 1948, když přišlo pražské jaro. Zase byli lidé v ulicích, zase to skončilo špatně.
Po 21 letech přišel další zvrat, tentokrát snad podporovaný většinou. Z těch dob si pamatuji onen šok, kdy jsem z Vodičkovy ulice viděl plný Václavák. Bylo to neuvěřitelné! Bylo jasné, že policie nezasáhla a nezasáhne. Z telefonních budek lidé volali domů, příbuzným a kamarádům: „Jsem tady, je tu strašně lidí, policajti nikde.“ V pondělí 20. listopadu ještě přehradili Karlovů most, aby se snad průvod nevydal směrem na Hrad. Ale už to bylo jedno, už s nimi nikdo nebojoval a všichni šli rovně za skandování „Jakeše do koše.“ Což bylo ještě pár dnů předtím nemyslitelné.
Těch okamžiků, které se mi vryly do paměti, je hodně. Jedním z nejsilnějších byla chvíle, kdy jsme šli se spolužáky kdesi Karmelitskou ulicí (tehdy z dnešního hlediska liduprázdnou). Odněkud vyběhl kluk, tak někde na začátku střední školy, běžel ulicí a křičel: „Jakeš to položil i s celým ústředním výborem!“ Kluk, kterému by mohlo být do politiky houby. Ale nebylo. A my začali hledat, u koho bychom si mohli pustit televizi.
Karmelitskou ulicí běžel kluk a křičel: „Jakeš to položil i s celým ústředním výborem“
Pamatuji si na diskusi s ekonomy, které po roce 1968 odstavili. Bývalým ministrem školství Vladimírem Kadlecem, Věnkem Šilhánem, Rudolfem Zukalem a dalšími. Měl jsem tu čest ji moderovat. Pamatuji si na scénku z hospody, kdy za nás manželé od vedlejšího stolu coby za studenty zaplatili útratu. S tím, že to přece děláme i pro ně. A my měli pocit (nebo aspoň já), že neděláme vůbec nic. Že si to pivo zadarmo nezasloužíme.
Od té doby nic podobného neproběhlo. Probíhá názorová unifikace a likvidace evropské ekonomiky. Ale pokud Václav Klaus říká, že jsme 50. létům blíž než roku 1989, tak nutno říct, že ty, kteří nemají ten unifikovaný názor, nikdo nezavírá, nemučí, nepopravuje… a dokonce ho mohou i veřejně říkat. Samozřejmě lze dodat, že zatím.
Ano, těch negativních trendů je dost. Ale 35 let žijeme v jakémsi evolučním převalování. Sice na pozadí běží neuvěřitelné změny, ale hnutí, do kterého by se zapojilo tolik lidí, viditelným způsobem, nepřišlo. Ani demonstrace Milionů chvilek pro demokracii nakonec nevyzněly jinak než do prázdna. Je to až s podivem, jak mnozí mladí hoří za totéž, co chce mainstream. A kdo má špatný názor, má jít z kola ven.
Tak si říkám, na co budou ti dnešní mladí vzpomínat? Na to jak pro záchranu planety zavřeli kapající kohoutek? Nebo jak se osopili na svého učitele, který poklekávání fotbalistů v rámci hnutí Black Lives Matter považuje za plané gesto ve srovnání s potřebou zastavit brutální válku?
Bylo by lepší, kdyby těch 40 let diktatury nebylo. A kdyby nebylo událostí na Národní třídě. Jen ten pocit, že jsme drželi prst na tepu doby nám už nikdo nevezme. I když jsme třeba dělali úplné prd, stejně máme o čem vyprávět svým dětem a vnukům. Byli jsme u toho a vlastně máme tak trochu splněno. Generacím po nás už byla tato možnost upřena. Možná jí bude chybět.
