MOŽNÁ JE ČAS SE ZEPTAT, NA CO TEN STÁT VLASTNĚ MÁME
Pořád dokola se přou politici a ekonomové, jak a komu má teď stát pomoci. Nestálo by zato si znovu definovat, co to stát je a k čemu má sloužit? Protože to spolu úzce souvisí.
Lenin říkal, že stát je nástrojem k udržení moci ve státě. Nás zase ve škole učili, že má nastavovat pravidla a pečovat o externality. Tedy to, co nemůže zajistit trh. Pomoc sociálně slabým a hendikepovaným, bezpečnost, zajištění územní celistvosti (tedy obranu), zdravotnictví, silnice a dálnice…
Zdá se ale, že stát je spíš středobodem ekonomického a společenského života. Česko má 10,7 milionu občanů. Z toho je zde okolo 2,4 milionu starobních důchodců, přičemž celkově stát vyplácí více než 3 miliony důchodů. Ať již jakýchkoliv. K tomu si připočtěte zhruba 460 tisíc zaměstnanců placených ze státního rozpočtu a celkově jeden milion lidí (včetně oněch 460 tisíc) ve veřejném sektoru.
stát je dnes středobodem ekonomického a společenského života
Oproti tomu stojí zhruba 4,5 milionu plátců pojištění (toho, kterému zkrácené říkáme sociální). Což by mohl být určitý ukazatel počtu ekonomicky aktivních lidí platících daně atd. Když si z nich odečteme ten jeden milion, kde jdou peníze z veřejné kasy do státní a do zdravotního pojištění, už je to skoro „fifty fifty“. (Kdybychom chtěli být přesní, museli bychom samozřejmě brát v úvahu pracující důchodce, státní zaměstnance na částečný úvazek…)
A to si ještě položme otázku, kolik firem žije z velké části až převážně ze zakázek od státu, krajů, měst či jejich organizací, organizací příspěvkových atd.
Stát nás taky nutí odvádět daně a pojištění. DPH máme jedno z nejvyšších ve vyspělých zemích. Obce nás nutí se připojovat na veřejnou kanalizaci a dálkové topení. Regulují, kde smíme parkovat… Platíme příspěvky na obnovitelné zdroje… stát je prostě všude.
Pořád nás ke něčemu nutí a taky sílí. Výdaje státního rozpočtu za posledních 10 let stouply o 70 procent! Přičemž kumulovaná inflace za stejnou dobu může mírně přesáhnout 30 procent (v závislosti na výsledku letošního roku). Tedy ani ne polovinu.
Výdaje státního rozpočtu za 10 let stouply o 70 procent!
A teď slyšíme, že když evropská energetická politika selhala, máme se s tím vyrovnat sami. No, něco na tom je. Chceme snad znovu spoléhat na toho, kdo selhal? Navíc za naše peníze? Kdyby šlo o soukromý subjekt, mohl by leccos napravit na vlastní účet. A za stát to nakonec zase budeme platit my, naše děti, děti našich dětí…
Je raketový růst cen energií a následně i potravin a všeho dalšího externalitou? Asi ano. Protože trh ho nevyřeší bez sociálních otřesů. Jenže stejně tak jsou jím v podstatě i dluhy na nemovitostech. Protože stát a města spolu s Evropskou centrální bankou mají podíl na brutálních cenách nemovitostí, které lidi platí v hypotékách. I na současném raketovém růstu úroků u hypoték. Tak by se dalo pokračovat.
Čímž jsme najednou u morálního hazardu. Zatímco nejeden obyvatel Evropy se třese, co bude dál, Merkelová, Macron, Hollande, Schröder, Timmermans, Draghi, Lagardeová, ale ani Babiš a celá řada dalších jim ze svého nepomohou.
Takže by asi bylo nejlepší si znova položit otázku: co má vlastně stát dělat, za co má zodpovídat a kdy má překlenovat problémy dopadající na občany? Ano, překlenovat, protože nakonec to stejně zaplatíme my sami. Na daních, inflací, krizí… jakkoliv. Ovšem to je odpověď, na jejíž hledání není čas. A navíc by se to asi nelíbilo skutečným mocenským elitám, které potřebují státy používat ku svému prospěchu.
Jenže bez toho bude jakákoliv debata, komu má stát pomoct a v jaké míře jen diskusí o tom, co je ještě únosné a co se hodí komu do jeho politického krámu. Zatím je zjevné jen to, že pomoc občanům se navzdory všem slibům blíží spíše symbolické rovině. Zatímco v zadlužování pojedeme dál. A pokud jde o regulaci… darmo mluvit.
