Mladí nechtějí, nebo nemohou?
Můj automechanik má práce, že neví, kam dřív skočit. Dělá do desíti večer, šest dní v týdnu. Je prostě dobrý a lidé to o něm vědí. „Obchody se hýbou, proč nenajmeš pomocníka?“ ptám se. „Zkoušel jsem. Ale dvakrát přijde, potřetí ne. Práci po něm musím kontrolovat a často i předělávat. To je k ničemu, taková pomoc.“
Na nezkušenost, nešikovnost a vůbec nedostatek praxe si u mladých zaměstnanců stěžují zaměstnavatelé neustále. Ale obstojí tato výmluva dnes, když je všeho nedostatek, výrobků, služeb i pracovních sil? Autoopravářství je práce extrémně náročná na kvalifikaci, znalosti, přesnost a důslednost. Ale to neplatí pro všechna volná pracovní místa.
Míra nezaměstnanosti v Evropské unii klesla na 6,7 % z předchozích 6,9 procenta. Je to docela málo, před rokem to bylo 7,7 %, z toho v eurozóně 8,6 procenta. V absolutním čísle to ale zase tak růžové není: v září bylo v EU bez práce 14,2 milionu lidí. Pozoruhodný je údaj, že míra nezaměstnanosti mladých lidí do 25 let činila v září 15,9 procenta. To je 2,8 milionu mladých lidí. Prakticky dvojnásobek statistického průměru.
V tuzemsku jsme na tom absolutné lépe, prý dokonce nejlépe v Evropě. Míra nezaměstnanosti u nás klesla na 3,5 procenta. Počet nabízených pracovních příležitostí je setrvale vyšší než počet lidí, kteří práci hledají. Ale mezi mladými jsme na tom relativně stejně. Podle dostupných údajů Českého statistického úřadu za rok 2020, kdy míra nezaměstnanosti činila 2,6 %, bylo lidí mezi 19 a 24 roky nezaměstnaných 6,5 procenta, tedy také zhruba dvojnásobek celostátního průměru. V dalších kategoriích do 29 a do 34 let to bylo 3,9, resp. 3,6 procenta. Tyto poměry v porovnání míry nezaměstnanosti jsou mnoho let prakticky stejné.
Bývaly doby, ještě před covidem, že problémem bylo zaměstnávání osob starších 55 let. Dokonce na to existoval program Evropské komise, kterého se účastnila i ČR. Pak ale vytanul problém zaměstnávání právě mladých lidí. Velmi bolestivé to bylo v jižních evropských zemích, zejména ve Španělsku, kde nezaměstnaností trpěla bratru čtvrtina mladých lidí. Dokonce to způsobilo exulantskou vlnu.
Dnes by se zdálo, že není nedostatek práce. Důvody, proč mladí lidé spíše bloumají po úřadech práce, jsou různorodé. Nemají uplatnění ve své odbornosti. Pracovní podmínky a odměny jsou nepřiměřeně nízké. To může být nejen zdáním, daným přehnanými nároky uchazečů o místa, ale skutečnou situací, známou i u nás, že z jednoho platu se prostě vyžít nedá.
Roli hrají i životní návyky a názory této generace. Mnozí zaměstnavatelé vám řeknou, že mladí lidé si velice střeží svůj volný čas, své koníčky, chtějí pracovat přesně od/do a nic navíc, a někdy raději ani to ne.
Mění se jejich životní situace. Necítí odpovědnost za druhé. Nemají rodiny, nemají hypotéky. Jestliže demografové hlásají, že lidé se „nechtějí dlouhodobě vázat“ a proto se polovina dětí rodí nesezdaným párům a polovina sezdaných se rozvádí, pak je důvod se domnívat, že podobný vztah funguje i vůči povolání a zaměstnavatelům. Rádi se také zachytí šedé ekonomiky. Neřeší nemocenskou, dovolenou, důchod, vyhýbají se systému, zato obdrží výplatu „na dřevo“ a chodí do práce, kdy jim se to hodí.
Bez viny nejsou ani personalisté ve firmách, human resources (HR) management, bývalí kádrováci. Je to dnes práce vysoce sofistikovaná, odborná, silně automatizovaná a skvěle hodnocená. Kádrovák uchazeče zapasuje do požadavků a tabulek, projde si jeho elektronickou stopu a bohužel, nám se nehodíte. Na sociální interakci zbývá prostoru stále méně.
Dalším důvodem beze sporu je ten, že nabízené pracovní pozice se míjejí s odborností, kterou mladí vystudovali, ať už jako učňové, středoškoláci nebo vysokoškoláci. Ale kariéra nezačíná na fakultě, v akademii věd nebo ve vrcholném managementu superkorporace. Je zapotřebí přijmout myšlenku, že život a svět okolo se mění, že nabízí někdy tuto, jindy jinou příležitost a že k té „své“ šanci je někdy zapotřebí trpělivosti, jindy pracovitosti a někdy třeba i trocha štěstí. Žádná zkušenost se v životě neztratí. Dispečer nebo disponent nákladní přepravy, ani diplomovaný logistik, by neměl pohrdnout zkušenostmi z kabiny náklaďáku. Znám přepravce, jehož právě tito zaměstnanci čas od času vyjíždějí s řidiči na poznávací „túru“, aby viděli, jak to chodí v terénu a co od řidičů mohou požadovat. Od čekacích dob v cílových destinacích, po problémy s parkováním u dálnic. Sociolog zaměřený na inkluzi menšin může pochytit spousty poznatků nejen z průzkumů veřejného mínění, zadaných profesionálním agenturám, ale i z práce ve skladu nějakého e-shopu.
Obvyklé jsou v tomto směru stesky na systém školství, který mladé nevychovává a necvičí tak, jak by potřebovala praxe. Absolventi neznají, neumějí, nechtějí. Ne vždy je to ale pravda. Například Waldorfské lyceum v Praze je střední škola ukončovaná maturitou, má humanitní i přírodovědné zaměření a její absolventi se docela úspěšně hlásí na vysoké školy. Každoročně vytvářejí ročníkové práce v oboru, který si zvolí, které mají teoretický a praktický výstup a prezentují je před veřejností. Studenti mají také řadu praktických předmětů, pravidelně chodí na praxi, tu do zemědělství, do lesnictví, do ekologických prací, letos do sociálních služeb. Studenti zvolna dospívají ke svému osmnáctému roku věku, a přitom ochutnávají život. Někteří si praxi pak vyvolí za své povolání, nebo jim nečiní potíže si praxi po maturitě „prodloužit“, než pochopí nebo dosáhnou, čeho opravdu chtějí.
Maně se nabízí myšlenka, zda úspěšnost střední školy (učňáku), resp. školy vysoké, nepoměřovat nejen tím, kolik absolventů se dostane na vysokou, resp. do praxe odpovídající vystudovanému oboru, ale kolik absolventů se ocitne na úřadu práce.
Přes vší skepsi ke způsobu života a žebříčku hodnot dnešních mladých lidí (a netvrdím, že je to špatně, jen trochu jinak) nutno podtrhnout, že ani stesky praktiků a zaměstnavatelů nejsou neopodstatněné a že ministerstvo školství ani přes neustálý proud reforem ve vzdělávání není schopné adekvátně reagovat na proměny světa a ekonomiky.
Například zmíněné Waldorfské lyceum, na něž se pravidelně hlásí třikrát více studentů, než může přijmout, zřizované hlavním městem, ani po 15 letech existence nemá vlastní budovu.
