Le Pen, AfD, Fico… Čeká Evropu boj mezi krachem a krachem?
Zlo či neštěstí zpravidla plodí další zlo. Čím zoufalejší bude evropská politika, tím nebezpečnější budou reakce obyvatel.
„Spojenecké vlády hrubě podceňovaly obrovskou důvěru, které se nová ruská vláda těšila u širokých mas ruského lidu.“ Tuto větu nenapsal o konci třicátých let 20. století žádný bolševik. Napsal ji v roce 1944 Sumner Welles. Americký diplomat, který navštívil sovětské Rusko doslova v předvečer druhé světové války, aby zjistil, zda ji lze odvrátit. Z pověření prezidenta Roosevelta jednal na své cestě po Evropě mj. s takovými zrůdami, jakými byli Hitler, Ribbentrop (z toho byl znechucen zdaleka nejvíc), Göring, Molotov či Mussolini.
Přivezl si mj. tři velká překvapení. Tím první bylo Göringovo přiznání, že Německo světovou válku vyhrát nemůže. Ale že to Hitlerovi říkat nebude, bo by to byl jeho konec. Druhým tvrzení italského ministra zahraničí hraběte Cianiho, že tamní vláda válku nechce, ale Mussoliniho zastavit nedokáže.
Lze se divit, že v době absence zdravého rozumu a zhoršující se ekonomiky, rostou preference AfD?
Tím třetím pak, že v Rusku neexistuje žádná vnitřní opozice a lidé se kupodivu neutápějí v nenávisti k tyranům. Jak je to možné? Asi tak, že komunisti provedli revoluci v době naprosté bídy a absence lidských práv. Lze se pak divit, že v době absence zdravého rozumu a zhoršující se ekonomiky rostou v Německu preference AfD, která jde možná i proti systému? Že ve Švédsku loni ve volbách uspěli podobní Švédští demokraté? A že mnozí pozorovatelé vidí jako příští francouzskou prezidentku Marine Le Pen?
Ať žije Sovětský svaz!
I před léty sice hodně divoký, ale pořád jakž takž standardní levicový politik Robert Fico dnes hlásá: „…pokud bude strana Smer ve vládě, tak nepošleme na Ukrajinu ani jeden jediný náboj.“ Velebí Gustava Husáka a místopředseda partaje Ľuboš Blaha provolává, že válka vždy přicházela ze západu a svoboda vždy z východu. Hovoře předtím o hrozbě „liberálního fašismu.“
A to nemluvíme o loňských volbách v Itálii. Tam uspěla strana, která se tak nějak přece jen hlásila k odkazu Benita Mussoliniho. Většinově se sice chová docela konstruktivně, ale třeba ve vztahu k LGBT začíná být hodně demagogická (asi jako dnešní Evropa, ale o 180 stupňů naopak).
Zakázat, zakázat, zakázat…
Německo diskutuje o tom, zda AfD prostě nezakázat. Jenže AfD má podporu významné části obyvatel. Chceme zakazovat jejich názor? Ačkoliv se asi většina z nás shodne, že demokracie a svoboda jsou pro nás nedotknutelné, kdo nám dává právo tvrdit, že jde o jediný správný systém? Rusové ze začátku toho článku to asi viděli naopak. A leckdo v muslimském světě také.
Nechci tendence rušit liberálně-demokratický systém v žádném případě obhajovat. Ovšem ve chvílích, kdy první část toho sousloví nabourává současná progresivní levice (vládnoucí Evropské unii) se nelze divit, že leckdo má šanci nabourat další poválečné západní hodnoty.
Liberálně-demokratický systém už nabouraný je
Růst antisystémových stran jen poukazuje na krizi evropské politiky. Nemá cenu si snad dělat iluze o tom, že v minulosti byla čistá. Na nejednu dějinnou osobnost by se jistě našel nějaký ten velký škraloup. Vždyť i ta idealizovaná První republika měla svoji Lihovou aféru, cukrovarnickou aféru a pár dalších. Dovedu si představit, jak si pánové Kolben a Loevenstein (který vládl plzeňským Škodovým závodům) parcelovali meziválečné státní zakázky.
Ale dlouhá desetiletí museli volení státníci (a před nimi volení i nevolení) řešit velmi vážné problémy. Války, nepokoje, krize, někde i hladomory… Ne, že by USA a Evropa nezažily ropnou krizi, Enron, asijskou chřipku či nakonec krizi hypoteční. Ale proti válkám a skutečnému hladu ve 30. letech, nebo napětí kolem Kuby, to zas tak vážné nebylo.
A tak se zdá, jako by ta politika zlenivěla. Jako by zapomněla komunikovat s lidmi a řešit i jiné problémy, než kdo má jaký zájem, komu kdo se zodpovídá za to, že sedí ve svém hlubokém křesle a na čí kuří oko je lepší nešlapat.
Teď to vypadá na volbu mezi dvěma směry. Buďto antisystémové strany bez koaličního potenciálu zůstanou mimo (což se snad stane v Německu), pak ale bude pokračovat progresivistická politika, svazující Evropu do stále děsivějších regulací a vedoucí k ekonomickému i morálnímu pádu. Nebo se chopí vesla, což se asi stane na Slovensku. Potom je otázkou, zda se v takových zemích vůbec udrží nějaký ústavní řád.
A Evropa? Hrozivá vize může třeba říkat, že se ty dvě skupiny budou mezi sebou prát o její další směřování natolik, že bruselský úředník už si bude dělat úplně, co bude chtít. A teď nějaký optimismus… No tak zkusíme něco najít napříště.
