Kulturní válka za dlužníky v nesprávných zákopech
Diskuse nad nedávno přijatou novelou exekučního řádu nám připomněly, jak hlasitá skupina zastánců neplatičů otáčí veřejné vnímání tak jednoduché zásady jako je ta, že dluhy se mají platit, a ne že ne. Zatímco na západ od našich hranic se ruší biologické zákonitosti, kácejí sochy a obracejí dějinné pořádky (bál bych se říci, že co bylo černé, je bílé, a naopak), u nás se zatím progresívní média, některý neziskový sektor a populističtí poslanci především vyřádili na zvrácení pohledu na dlužníky, kteří neplatí své dluhy. Ten, kdo snad dříve byl předmětem opovržení, je nově hoden ochrany. Píše se o novele, která snad konečně (!) pomůže dlužníkům, vyřeší problém zadlužení, a zachrání nešťastníky uvízlé v osidlech exekucí.
Směšují se přitom dva velmi rozličné cíle. Jednak odstranění možné nespravedlnosti tam, kde obsluha dluhu vede k jeho násobnému nárůstu o sankce a náklady vymáhání natolik, že dochází místy k nepřípadnému překročení rozumné míry. A hospodářského cíle navrácení početné masy exekuovaných dlužníků do řádného ekonomického života jejich oddlužením, tedy jakési amnestie, což je naopak vysoce nespravedlivé vůči věřitelům. Dosažení tohoto druhého cíle je přitom značně pochybné už jen tím, že do ekonomiky začleníme dlužníky naučené, že pokud dluh dokáží dostatečně dlouho nesplácet, tak se jim jaksi efektivně smaže.
Propagandisté oddlužování zpravidla vyzdvihnou některé křiklavé případy, kdy ze zanedbatelné částky vznikl vysoký dluh navýšením o úroky, sankce, náklady řízení. I malé nezaplacení ale nutně vyvolá čas a práci spojené s vymáháním dluhu, které sotva mohou být proporcionální k dluhu. Nikdo se nepodiví např. nad tím, že pokud si na eshopu objedná jednu tužku za čtyři koruny, logistické a dopravní náklady jejího dodání navýší úhradu na více než desetinásobek. Údiv nad „stovkami procent“ navýšení dluhu ale přichází, ač je jasné, že malý nezaplacený dluh generuje nemalou práci soudců, rozhodců, právních zástupců, a že kdyby nebylo úročení a sankcí, efektivně by se dlužník opožděnou platbou obohatil na úkor věřitele. Paradoxní je, že tyto náklady na lidskou práci přitom přináší justiční systém vytvořený k tomu, aby dlužník měl možnost uplatnit své námitky a bránit se – tedy systém vytvořený také pro dlužníky, pro jejich ochranu.
Striktně by mělo být ochraňování dlužníků – jehož odvrácenou stranou je nutně poškozování věřitelů – vyloučeno všude tam, kde věřitel o vzniku dluhu nerozhoduje.
Zaráží mne, že se nehledá řešení striktním rozlišením podle důvodu vzniku dluhu. Dokáži pochopit oddlužování, resp. zastavování marných exekucí po určité době tam, kde věřitel měl vznik dluhu pod určitou kontrolou a mohl se rozhodnout, zda jeho vznik připustí. Typicky u půjček, poskytnutí úvěru spotřebiteli či dodání mu zboží. Striktně by však mělo být takové ochraňování dlužníků – jehož odvrácenou stranou je nutně poškozování věřitelů – vyloučeno všude tam, kde věřitel o vzniku dluhu nerozhoduje. Exekuční novela sice má pár takových výjimek, např. výživné pro děti, zdravotní poškození či následky trestných činů, ale je jich zoufale málo. Proč se nemají domoci uspokojení věřitelé pohledávek z náhrady škody či z bezdůvodného obohacení, proč mohou podobně dopadnout ošizení spoluvlastníci či příjemci alimentačních povinností, pokud nejsou nezletilí? Ústavně zaručené právo vlastnit majetek, jehož nucené omezení je ústavně připuštěné jen ve veřejném zájmu, dostává těžkou ránu.
I já znám přitom řadu smutných příběhů, kdy dluh vznikl či narostl bez přispění, či jen s malým zanedbáním na straně dlužníka. Pro takové mimořádné případy by ale mělo být mimořádné řešení, a nikoliv paušální zásah plošným zastavováním exekucí. K nejsmutnějším patří třeba převzetí ručení z ochoty ze strany příbuzných, přátel nebo případně poskytnutí zástavy. Takový exekuovaný pak neměl ani původní prospěch z půjčených peněz. Opět by se ale takto vzniklé exekuované povinnosti daly řešit jinak – cíleně. Např. neúčinnosti (a to nejen pro insolvenční řízení, ale i pro exekuční) jakéhokoliv poskytnutí zajištění cizí osobou ve spotřebitelských věcech tam, kde za zajištění dlužník neuhradil odměnu na úrovni ceny obvyklé. Banka také nedá záruku zadarmo, ale nechá si za riziko zaplatit.
Exekuční novela mezi několika výjimkami, kdy po šesti letech marné exekuce nedojde k jejímu zastavení, zahrnuje i jednu obecnou výjimku – pokud by takové zastavení odporovalo dobrým mravům. Já si přitom vždy myslel, že k základním morálním povinnostem platí dodržovat smlouvy a platit vytvořené dluhy. Pokud by tomu tak ale bylo, nemohla by být přeci zastavena žádná exekuce na dosud nesplacený dluh pouhým uplynutím času. Jsem proto docela zvědavý, jak si s tímto dilematem justiční systém poradí.
