Konzervativní britský časopis to nevidí se svobodou slova v Česku nijak růžově
Ti, kdož mají obavu o svobodu projevu, získali nečekaného zastánce v britském Spectatoru. Některé jeho názory jsou ale trochu moc i na liberály.
The Spectator je britský konzervativní časopis. Existuje od roku 1828 a má stejné majitele jako deník Daily Telegraph. „Právní omezení svobody slova v České republice není žádnou novinkou. Existovalo před válkou na Ukrajině a dříve bylo používáno k zabránění projevům nacismu, včetně zobrazení svastiky. Nyní se však nejednoznačné zákony dříve používané proti nepatrné menšině šílenců a výtržníků najednou používají ke kriminalizaci názorů významné části populace,“ napsal autor článku.
Na jednu stranu by člověk, který cítí velké nebezpečí v označeních jako „dezinformátor“ a dříve (nebo stále ještě?) plánovaných opatřeních proti nepohodlným názorům a informacím zajásal. Jenže při detailním pohledu vyvolává článek určité pochybnosti. A sice, zda případy, které popisuje, nejsou vážně za hranou. A zda je to s tou kriminalizací tak vážné.
Jaderné zbraně snad u nás vážně nemáme
Vedle případů, které jsou skutečně hraniční, Spectator zmiňuje, že až dva roky vězení podle něj hrozí Ladislavu Vrabelovi, za tvrzení „že Česká republika použije jaderné bomby proti Rusku.“ Těžko soudit, pokud člověk nebyl přímo na místě. Je totiž vždy otázkou, co, jak a v jakém kontextu skutečně zaznělo. Zda slova nejsou z tohoto kontextu vytržená. Nicméně, pokud někdo má informace, že Armáda ČR disponuje jadernými zbraněmi, s nimiž chce zaútočit, měl by je předložit (oficiálně Česko takové zbraně nemá). Jinak je otázka, zda nešíří poplašné zprávy, asi legitimní. Spectator neříká nic, co by tuto legitimitu zpochybnilo.
Nechme stranou, že autor považuje Vrabela za vůdce silného provládního protestního hnutí. Což je při nejmenším dost nepřesné. Spíš je na místě jeho poznámka, že nemalé množství obyvatel Česka věří na „ruský příběh“. A ptá se: „Je demokraticky přijatelné, aby český stát teoreticky všechny tyto lidi podroboval soudnímu řízení, pokud by upřímně vyjádřili svůj názor?“
Je asi dobře, že tuto otázku vznesl. Zatím se nezdá, že by pouhé vyjádření názoru mělo mít trestní dohru. Spíše jde o společenské vyloučení, napadání lidí ze strany oficiálních míst a různých aktivistů. Je překvapivé a potěšující zároveň, že kritická slova přicházejí právě z Velké Británie.
Ale pozor – odlišme prosím neskutečné nálepkování slovem dezinformátor, které si mnozí zvykli používat jako cejch, od prokazatelných lží pronášených se zlým úmyslem. Ono totiž prokázat skutečně dezinformaci, je navýsost těžké. Pokud nepřijmeme tezi, že co není prokázáno, není pravda. A prokázáno je to, co prokáží autority námi uznané.
prokázat skutečně dezinfromaci, je navýsost těžké
Takto by byli v minulosti dezinformátory třeba i Albert Einstein nebo Mikuláš Koperník. A také se k nim tak mnozí stavěli. Samotný pojem dezinformace je dost fádní. Všichni asi cítíme, že je to něco jako opak pravdy. Asi nejnaivnější definice pravdy zní, že jde o popis událostí tak, jak se opravdu staly. Jenže, kdo má právo říct, jak se, co stalo? Všichni vidíme události z jiného úhlu pohledu, v jiném časovém okamžiku. Každý je vnímá na základě svých kognitivních schopnost a znalostí, zasazuje je do jiného kontextu.
A co víc – dnes máme většinu informací zprostředkovaných. Tím se lišíme od lidí třeba středověkých, kteří hlavně viděli, co viděli a zažili co zažili. O světě za hranicemi svých smyslů měli velmi omezené informace.
Mnozí toho zneužívají a šíří lži, o nichž jsou přesvědčeni, že jde o lži a činí tak účelně. To by asi nejspíš mělo být kvalifikováno jako dezinformace. Cílené a vědomé šíření lží. To tu ale bylo vždy a mnohdy tak činí i vlády a nadnárodní struktury. Najít tu hranici, o koho jde a kdo jen říká věci, kterým věří, je bez detailního vyšetřování skoro nemožné.
V západní Evropě a USA už to vidíme pěkně dlouho, u nás to začalo primárně s covidem. Kdo tvrdí, něco jiného než většina nebo vláda, je ostrakizován, dehonestován, nazývám dezinformátorem. Veřejně zostuzován a nálepkován. Podle Spectatoru se svoboda slova u nás stává pomalu ale jistě jedním z největších politických problémů. Ale pozor – šíření poplašných zpráv, které nejsou založené na pozorovnání, ani vyzdrojované, je asi z trochu jiného soudku. Samozřejmě, je třeba je prokázat. O tom žádná.