Když se plány daří, hospodářství skomírá
ZPRÁVA Z TISKU. Tuto minulou sobotu deník Mladá fronta Dnes otiskl obsáhlý rozhovor se Zdeňkem Petzlem, výkonným ředitelem sdružení automobilového průmyslu AutoSAP. Rozhovor se týkal ponejvíce regulací oboru evropskými nařízeními a hrozeb, které z toho plynou. Nevyhnutelně se stočil na plán Evropské komise zakázat výrobu aut se spalovacími motory od roku 2035.
„V posledních dnech se řešením této problematiky zabývala Evropská komise. V popředí zájmu nyní stojí dvě otázky: zaprvé, zda termín zůstane, a zadruhé, zda chceme, aby zůstal,“ říká Petzl. „Stanovený plán nefunguje. Je to jasné dnes a za pět let to nebude jiné. Pokud bychom pokračovali stejně dál, narazíme do zdi.“ K plánům EK dále říká: „Regulace požadovala 25 % elektromobilů, ale trh reálně dodal jen 15. Podařilo se cíl rozprostřít do více let, což byl už hmatatelný výsledek.“ Petzl připomíná, že běží už třetí kolo jednání, ovšem přijetí nových opatření není jisté. Zdůvodňuje to takto: „Přestavte si, že pět let chystáte tvrdou regulaci, která má ‚zmáčknout‘ automobilky – a teď vám vedení říká, že se to možná celé přehodnotí. Přirozeně to budí odpor. Navíc některé státy už automobilky nemají, protože se výroba přesunula jinam, takže to pro ně není palčivý problém. Navíc mají pocit, že mohou ostatním ‚osladit‘ život.“
Podle plánu má být do roku 2030 prodaných elektrických aut 60 až 65 procent. „To je masivní skok na čtyřnásobek současného stavu. A my už víme, že takový nárůst není reálný,“ říká Petzl. Kromě investic do vývoje, výroby a marketingu elektroaut jsou tu ještě další náklady. „Firmy budou muset investovat i do vývoje vlastní infrastruktury. Jde o obrovské investice nejen do výstavby, ale i do provozu, například kvůli rezervnímu příkonu. U nákladní dopravy je to ještě složitější,“ vysvětluje Petzl.
Redaktor František Dvořák se ještě poptá na prodloužení průměrování emisí, za jejichž překročení budou automobilky pokutovány. Petzl říká: „Původní plán počítal s tříletým obdobím, což podle predikcí nestačí. Česká vláda navrhla pět let, což je, soudě podle vývoje prodejů, nejen realističtější, ale lépe to zapadá do pětiletého plánovacího cyklu EU. Je potěšující, že Česko v této diskuzi sehrálo důležitou roli.“
sami jsme strůjci svého osudu
Pozoruhodný kontrapunkt nabízí v pátek 27. září publikovaný rozhovor na webu zpravy.aktualne.cz s Eduardem Palíškem, generálním ředitelem české skupiny Siemens. Říká v něm mimo jiné: „Řada firem si dnes stěžuje na to, že jsou závislé na zahraničních odběratelích, že musí být jen subdodavateli, protože vlastně nemají možnost, jak se dostat s vlastními výrobky na zahraniční trhy. Ale proč by takovou možnost probůh neměly mít? Tak ať prostě vyvinou takové výrobky, které budou určené konečným zákazníkům a budou tak skvělé, že se v zahraničí prosadí. Nebudou pak muset být jen subdodavateli. Je jen na nás, kde budeme v dodavatelském řetězci stát. Není to ani na vládě, ani na nějakých vyšších mocnostech. Sami jsme strůjci svého osudu.“ Dále přímo k elektromobilitě: „Ukázkou naší slepoty je i to, že v době, kdy se rozvíjí nové technologie, kdy se vytváří nové obory kolem elektromobility, kdy se otevírají úplně nové světy, tak z nás jsou zarytí bojovníci za zachování spalovacích motorů. V podstatě bojujeme a lobbujeme za svou vlastní industriální smrt. Protože když budeme pořád říkat, že potřebujeme na přípravu na tuhle změnu dalších 10, 20, 50 let, jak to asi dopadne? Když nedokážeme rychle transformovat náš průmysl a budeme dál vyrábět součástky do spalovacích motorů, tak nám prostě svět uteče.“
Oba ty rozhovory sdělují něco podstatného, na obou něco je. Ani jeden se však nedotkne zásadního problému a zkušenosti této země s centrálním plánováním. Zdeněk Petzl se tomu přiblížil lépe. Poukázal na to, že centrální plány neberou v úvahu zdroje a možnosti, když připomněl dodatečné obrovské investice firem do elektromobility, respektive její infrastruktury. Připomíná to neustálé požadavky na vyhodnocení dopadů vyhlašovaných opatření Evropské komise, které notoricky chybějí. Jak se naposledy ukázalo při schvalování jejího návrhu na urychlení poklesu emisí oxidu uhličitého do roku 2040 o 90 % proti roku 1990, které se neopírá ani o dosažený technický pokrok, ani o dostupné finanční zdroje.
V plánované ekonomice socialistického, československého typu bylo národním, později státním podnikům odebíráno do státního rozpočtu 95 % zisku (za perestrojky koncem 80. let 75 %) a veškeré odpisy. Peníze na investice jim byly pak přidělovány podle plánu. Také současná Evropská komise vykazuje silné tendence k centrálnímu přerozdělování podle plánu. Sice ještě neřídí „národní“ podniky, ale už jim odebírá peníze tu uhlíkovou daní, tu emisními povolenkami… a přerozděluje je přes operační programy, dotační tituly nebo prioritní směry rozvoje. Výsledek nemůže být jiný, než výsledek čtyřicetiletého centrálního plánování hospodářství u nás: zaostávání a úpadek. Ekonomický i sociální, pokles životní úrovně a vzdělání obyvatelstva.
Petzl to mimoděk v rozhovoru ilustruje slovy: „Argument, že za všechno může Evropská komise, je zjednodušený. Příčin je víc. Nelze říct, že by evropští inženýři byli horší nebo pomalejší. Problém je spíš v tom, že evropské regulace jsou extrémně přísné a proces vývoje dlouhý, nákladný a technicky náročný. /…/ Když se podíváme na modelové řady evropských značek, zjistíme, že se třeba úplně přestala vyrábět malá auta. Protože za současných podmínek už v Evropě zkrátka vůbec nelze levné auto vyrobit.“
Ano, to známe. V podmínkách centrálního plánování, rozdělování peněz na investice, kontroly dovozů a devizových přídělů nebylo možné vyvinout a vyrábět kvalitní zboží, prodejné na světových trzích. Natož zboží spotřební, které by si rádi koupili občané. S důsledky se potýkáme dodnes. Ale že se budeme, nejen my, ale celá EU, potýkat s důsledky centrálního plánování, to před nějakými 20 lety asi čekal málokdo.