Jste muž, nebo žena? A kolik vyděláváte?

Ilustrační foto: Pixabay

Boj o genderovou rovnost a ochranu osobních údajů, kteréžto agendy se hluboce prolínají, nabývá místy podivuhodných paradoxů. Ptát se uchazeče o zaměstnání, kolik je mu let, zda je vdaná či ženat, či dokonce jakého je pohlaví, už může potenciálnímu zaměstnavateli přinést nemalé potíže. Zda jste žena, nebo muž, se již nebude smět zveřejnit ani na občanském průkazu. Zato však, pod záminkou téže ideologie, se rýsuje povinnost vytisknout si výši svého platu na vizitku hned vedle akademického titulu.

Je to trochu přehnané přirovnání, ale jen ve snadnosti získávání této informace, nikoliv v univerzálním nároku na ni. Ministerstvo práce a sociálních věcí pokračuje v regulaci soukromoprávních vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Po utužení smluv zaměstnaneckých a smluv o dohodě o pracovní činnosti a provedení práce nyní připravuje normu, podle které budou mít soukromé firmy za povinnost na požádání kteréhokoliv svého zaměstnance sdělit mu, kolik „bere“ jeho kolega. Nebo šéfová. Prý to povede ke stírání rozdílů v odměňování mezi muži a ženami. Fakticky to ale povede ke stírání rozdílů v odměňování vůbec.

„Regulace vychází z toho, že za stejnou práci má být stejná odměna, což zní férově. V praxi je to ale naivní řešení, protože nejsme stejní a neodvádíme stejný výkon. Tento navrhovaný systém ušlape snaživé. To, že se někdo snaží, se neprojeví v jeho mzdě, protože by to mohlo pobouřit jeho kolegu, který sice tolik práce neodvedl, ale peněz chce mít stejně, přičemž samotná firma na dva drahé zaměstnance nemá,“ zamýšlí se nad chystaným zákonem Vladimír Pikora, hlavní ekonom skupiny Comfort Finance Group. „Odměna pochopitelně není dána tím, kolik máme škol a kolika jazyky mluvíme. Firmy odměňují podle přínosu, takže na vysokou mzdu neexistuje žádný nárok. Plat je vždy o dohodě, která musí být zajímavá a přínosná pro obě strany. Tady se ale vytváří progresivní mechanismus, že mzda musí být dobrá hlavně pro zaměstnance, pro zaměstnavatele už nikoliv. To je naprosto netržní a člověk se musí ptát, jak někdo na něco tak komunistického přišel. Za takovou legislativu by se nemuseli stydět ani nejlevicovější piráti.“

Věc kráčí ještě proti jinému trendu. Bývaly doby, a v některých organizacích ještě trvají, že se musí a musí dodržovat pracovní doba. Pozdní příchod, předčasný odchod, zdržení na obědě… je trestáno, nebo se musí nahrazovat dodatečnou přítomností na pracovišti. Jaký výkon dotyčný zaměstnanec na pracovišti odvedl, již není tak důležité. Tyto podmínky se postupně změkčují až k režimu práce z domova. Splň úkol, dodrž termín, vykonej. Dostaneš smluvenou odměnu. Teď se to MPSV snaží nahradit odměnou nikoliv smluvenou, ale takovou, jako každý jiný.

Tematicky ne tak vzdálená diskuse se už dlouhá léta vede mezi učiteli. Zda se žáci a studenti ve školách mají známkovat. Že to jedněm působí privilegované postavení, zatímco dětem se známkami horšími to může naopak přivodit pocity méněcennosti, frustraci, demotivaci, vyloučení z kolektivu, šikanu, atd… Žáci by měli být hodnoceni slovně. To se mnohde děje, ale efekty jsou sporné. Tak tedy například na Waldorfském lyceu v Praze se používá tzv. formativní hodnocení. Učitelé vypisují každému studentu, v čem byl v uplynulém období dobrý, v čem vynikl, v čem se zlepšil a co naopak mu uniká a čemu by se měl věnovat více. Tak v každém předmětu. Ale poté následuje docela klasická – známka. Stručné zhodnocení. Odměna, chcete-li. Na dobře srozumitelné, staletí zažité a každému srozumitelné stupnici od jedné do pěti. Odměna za podaný výkon. Ta pochopitelně není pro každého žáka stejná. Ponechme otevřenou otázku, zda tuto odměnu veřejně každému (spolužáku, učiteli, vedení školy nebo přijímací komisi) hlásit?

zaměstnavatel a pracovník se vzájemně hledají

„Chápu, že legislativa byla vymyšlena proto, aby sjednotila mzdy mužů a žen a aby nikoho nenapadlo dělat mezi zaměstnanci rozdíly. To je ale špatné řešení. Muži a ženy na mnoha pozicích nepřinášejí firmě takový přínos, aby mohla dát všem stejně. Proč bojujeme proti gender pay gapu udavačstvím, a ne přínosem pro firmu?“ ptá se V. Pikora. „Přirozeně vznikají rozdíly mezi muži a ženami, což ale není nic zlého. Není to něco, s čím je potřeba bojovat tímto způsobem. Výsledkem toho, že budu vědět, kolik bere kolega, bude jen naštvání mnoha lidí, až jim někdo řekne, že mají kratší praxi než kolega, který přitom vlastně nic nedělá. Bude to mrzení, až se někdo dozví, že už ztrácí tempo nebo je už starý. To jsou věci, které nechceme slyšet.“

Kdybychom zůstali u příměru se školstvím, tam je situace snazší. Objem učiva je dán každému studentovi stejný, skupina žáků je přinejmenším věkově stejnorodá. Ale už zdaleka ne schopnostmi, vůlí či talentem. I to je ale řešitelné. Jeden příklad ze života: student střední školy obdržel „výbornou“ z tělocviku, ač nedokázal výmyk na hrazdě a roznožku přes švédskou bednu. Spolužák u tělocvikáře zaprotestoval, ten ale opáčil: „Jenže on denně jezdí do školy na kole 25 kilometrů. A v běhu na lyžích předběhl i tebe, výkonného fotbalistu. Není líný, cvičit a hýbat se dovede a chce.“

Přijmout a setrvat v zaměstnání je narozdíl od povinné školní docházky dobrovolnou záležitostí. Zaměstnavatel a pracovník (zaměstnanec, dohodář, brigádník…) se vzájemně hledají. První má potřebu a určité možnosti vynaložit své peníze na její naplnění . Druhý má schopnosti, čas, kompetenci a také své potřeby, které mu práce pomůže naplnit. Až se shodnou na odměně. Ta může být v penězích dost jiná, než odměna kolegy. Jenže i tu odměnu může každý chápat jinak. Někdo jako číslo na výplatní pásce, jiný se svěří, že by sice jinde mohl vydělávat více, ale tady chodí do práce rád.

nejšílenější je to, že se zaměstnanec bude moci domáhat svých práv i zpětně

Jistě, že i v zaměstnání se dějí podivné věci. Někdo má protekci, na jiného si šéf zasedl, jiný může být šikanován, kdosi do jiného zamilován, bossing, sexing, whistleblowing… není toho málo. Tak ale, sakra, za kolik? Že by zodpovězení této otázky ty složité vztahy nějak řešilo?

„Nejšílenější je to, že se zaměstnanec bude moci domáhat svých práv i zpětně. Takže když zjistí, že kolega bral po tři roky o pět tisíce více než on, firma mu musí doplatit 180 tisíc Kč, aby mu vykompenzovala tuto nespravedlnost,“ upozorňuje na další potíž Pikora. „Zajímavé je i to, že v inzerátech bude muset zaměstnavatel uvádět jasnou mzdu. To zní opět hezky, ale je potřeba se nad tím znovu zamyslet. Hledáte člověka za jasně danou částku a najednou se vám ozve expert, o němž jste si ani netroufli uvažovat a byl by ohromným přínosem pro firmu. Dáte mu původně nabízený plat, nebo mu budete chtít dát vyšší odměnu?

Zdá se mi, že firmy v poslední době málo bojují o svůj prostor na světě. Nechají schválit kdejakou hloupost, která jde zjevně proti jejich zájmu. Pokud firmy nebudou bojovat, budou se jednoho dne divit, až ve společnosti zavládnou zaměstnanci, protože je to tak údajně spravedlivé. Při stávající zběsilé regulaci budou buď všichni z ČR utíkat, nebo se budou snažit ještě více využívat roboty a umělou inteligenci.  Vyšší nezaměstnanost pak levicový úředník zase vyřeší nějakou neslýchanou dotací,“ varuje Vladimír Pikora.