Jde o uhlí, peníze a o čas

Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková na sjezdu své domovské KDU-ČSL rozhodně odmítla prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Tvrdí, že o tom hovoří někteří politici v souvislosti s válkou na Ukrajině, která nejspíše způsobí další růst cen energie.

„Desítky let jsme si ničili životní prostředí, desítky let jsme si ničili svou krajinu, pálením fosilních paliv oteplovali naši krajinu, a skutečně, chceme-li žít ve zdravém prostředí, není cesta návratu uhlí,“ prohlásila Hubáčková.

Sjezd se konal v Ostravě, na dohled od Karviné, kde se těží uhlí černé a vláda minulý týden rozhodla o prodloužení těžby do poloviny příštího roku. Ještě chce zvážit, zda by to šlo až do roku 2025. Původně se mělo přestat letos. Důvodem je obrana před energetickou krizí, snížení závislosti na Rusku a zajištění energetické bezpečnosti státu. A asi by se to i vyplatilo, protože na světovém trhu je teď černé uhlí hodně drahé.

Ovšem ministryně Hubáčková ostře rozlišuje barvu. Na černé uhlí, těžené státní firmou OKD, neříká nic, to ji nepálí. Zato hnědé ji rozžhavilo do zelenoběla. Ministerstvo financí si před svým rozhodnutím prodloužit těžbu v karvinském dole Stonava nechalo připravit potřebné analýzy. Hubáčková ječí bez analýzy. A ještě jeden detail. Kutat dál na Stonavě není totéž, co otevřít nový důl na Mostecku. Tam, než by došlo na uhlí, by se musela několik let těžit skrývka… Aby to mělo smysl, muselo by se rozhodovat trošku rychleji, než třeba o dostavbě Dukovan.

Ilustrační fotka od Gerd Altmann z Pixabay

V každém případě se paní ministryně obává „návratu uhlí“ zbytečně. O tom si tady nikdo ani netroufne uvažovat. Jde jen o nastavení doby, do kdy ty klimaaktivisty vysněné OZE a vodíky budou v použitelném stavu, a zkrácení doby, kdy potrvá stagflace, tzn. vysoká inflace doprovázená hospodářským poklesem.

Jistě je nutné brát v ohled rozdíly mezi prodloužením hlubinné těžby černého uhlí a prolomením územních limitů u hnědého uhlí v severočeské pánvi. Tam jde o citelný zásah do krajiny a příslušné analýzy by skutečně byly zapotřebí. Kam až hranice dolů posunout, s jakými náklady ekonomickými a hlavně celospolečenskými a co za to celá společnost získá. Zda zvýšení energetické soběstačnosti a snížení (celospolečenských) výdajů na energii za to stojí.

Na druhou stranu se v tomto kontextu, i ve výkřiku ministryně Hubáčkové, připomíná téměř výhradně ničení krajiny, ne už její obnova. „Desítky let jsme si rekultivovali svou krajinu“, chtělo by se parafrázovat. A v této disciplíně patří Česko ke světové špičce. Stačí se jet tam, na severozápad Čech, podívat. Tedy ne jen na otevřené uhelné lomy, ale také na novou krajinu, která mnohde už „novou“ ani zdaleka nepřipomíná.

Jenže vytvoření takové nové krajiny, to není na jedno volební období. Nejméně jednu generaci to trvá. Jenže oni ekologisté nemají trpělivost. Oni by i tu bezuhlíkovou Evropu chtěli mít dřív, než půjdou do důchodu.

(V zásadě by se toho dalo docílit, ale aby pak bezuhlíková Evropa nebyla také bezdůchodová.)