Informace není znalost, znalost není moudrost, moudrost není pravda…

Informace je hybnou silou dnešního světa. Může to znít jako klišé. Totéž se jistě psalo před 150 lety o páře, před 100 lety o elektřině a před 60 lety o ropě. Ale vždy záleželo na nás, jak často a hluboko si hybné síly světa necháme vstoupit do svých soukromých životů. O informacích už to neplatí. Ne my s nimi, ale ony s námi čertovsky cvičí.

Potřebujete telefon? Tak prosím: levný, nebo i na splátky, není problém. Jenže: s telefonem si chtě nechtě pořizujete také počítač připojený na síť, dálnopis, kameru filmovací a fotografickou, platební kartu, parkovací automat, slevy v samoobsluze… račte si doplnit sami. Jedinec se stává členem kyberprostoru, ze kterého je těžké se vymanit (a ještě těží je najít si k tomu důvod), zvláště, když se toto členství stává povinné pro komunikaci s veřejnou správou. Tím se informace liší například od lokomotivy.

Ilustrační obrázek: Gerd Altman, Pixabay

Kyberprostor dnes určuje nejen životy, osudy nebo možnosti obživy jednotlivců, ale také osudy rozlehlých společenství a soustátí. Máme influencery, youtubery,  blogery – to jsou zavedené profese. Popkulturní hvězdou není ten nebo ta, kdo vyprodá stadion, prodá milion nosičů, milion knih nebo vyprodá milion kinosálů, ale ten nebo ta nebo to, kdo má nejvíce následovníků. Totiž followerů. Hvězdy kyberprostoru svolávají demonstrace, organizují soudy a veřejné lynče, nakazují jedině správné žití, vyhrávají demokratické volby a pak mobilním telefonem řídí tuto planetu.

knihy se zakazovaly a pálily na hranici, i s jejich autory. Je to dnes na internetu jiné?

Není to výplod nejmodernějších technologií. Informace je starší než první mezopotámské klínopisy. Pojem „kybernetika“ je odvozen z řeckého „kybernétikos“, kteréžto slovo se týkalo kormidla, řízení. Informace fixovala hranice vědeckého poznání na staletí, za jejich prolomení se upalovalo. Až informace osvobozená vynálezem knihtisku to změnila, ale bolelo to. Jenže bolela i svoboda informací, knihy se zakazovaly i pálily na hranici, i s jejich autory. Zakázané byly knihy (písně, filmy – to vše je informace, kultura, sdělení) známe velmi dobře i u nás až do konce 80. let minulého století. Je to dnes na internetu o moc jiné?

Také kyberkultura nevznikla až s počítači a internetem, ale označovalo se tak alternativní a umělecké hnutí ze 60. let minulého století, které jen plynule uchopilo možnosti digitálních technologií a hackerskou subkulturu, která se v 80. letech vyvinula do kyberpunku.

O čem to vlastně hovoříme a proces, jak to vzniklo, poutavě přibližuje knížka Kyberkultura, hackeři a digitální revoluce od novináře a publicisty Petra Mareše. Nedávno ji vydalo nakladatelství Grada. Její název stopuje hlavní kapitoly celého textu. Každá začíná historickým exkursem, poctivým, věcným, ale ne únavným. Jen právě tak podaným, aby bylo snadné pochopit souvislosti, výsledky vývoje a důsledky. Každou kapitolu autor uzavírá (či přesněji neuzavírá) pohledem do budoucnosti, zpravidla formou velmi znepokojivých otázek.

Petr Mareš nepopisuje, on vypráví, což čtenář ocení. Přitom ale zůstává novinářem a  reportérem. Například poctivě cituje své inspirace a prameny, ať už jde o odbornou literaturu, sci-fi nebo proklamace různých aktivistů, skupin či hnutí. Do souvislostí se vznikem a vývojem kyberprostoru tak uvede „dokumentární“ příběhy např. Juliana Assange a Wikileaks, Edwarda Snowdena, nebo také skupiny Ztohoven, abychom citovali alespoň ty relativně aktuální a známé.

Nejcennější na knize je snaha zachytit a ozřejmit celý historický vývoj informace. Od doby, kdy byla výlučným vlastnictvím úzké a velmi vzdělané skupiny lidí, přes informační euforii probuzenou internetem, až po pestré způsoby jejího zneužívání. „Informace chce  být svobodná“ je mottem celé knihy. Díky internetu se informace stala všeobecně dostupnou a skutečně svobodnou, ale jen na chvíli. Záhy, či téměř souběžně, dochází k její privatizaci, komercionalizaci několika málo informačními koncerny, posléze podlehne státnímu dohledu, je syslována v bezbřehých neprůhledných databázích, zpracovávána specializovanými algoritmy a následně je informace zneužívána k sofistikovanému, na vědeckém základě vybudovanému oblbování uživatelů internetu všudypřítomnou personalizovanou reklamou, špiclování a šíření propagandy. Kyberprostor, tato někdy nejsvobodnější část antroposféry, je dnes zároveň její částí nejnebezpečnější. Zde se odehrávají všechny možné zločiny, od prostinkých podvodů a krádeží až po ty nejzákeřnější, snad kromě vražd. Není jiného místa na Zemi s vyšší kriminalitou.

Petr Mareš ve své knize při neskrývaném obdivu k současnému stavu kyberprostoru a možnostem, které dává jednotlivcům i lidstvu, jeho špatnosti popisuje a otevřeně před nimi varuje, zpravidla tehdy, když dosavadní vývoj „prodlužuje“ až k budoucím možnostem umělé inteligence.

„Kyberkultura urazila od vzniku prvního sálového počítače přes masové rozšíření internetu až po dnešní smartphony, dlící v téměř každé kapse, dlouhou cestu a zásadně ovlivnila životy a kulturní zvyklosti naprosté většiny lidí na planetě Zemi,“ píše Mareš v epilogu. „Jestli k lepšímu, či horšímu je otevřenou otázkou budoucnosti. Na internet se postupně přesunuly všechny aktivity od zábavy, umění, obchodu až po vzdělávání, politiku a sex. /…/ Kyberprostor lze metaforicky nazvat virtuální Babylonskou věží, kde dochází k prolnutí, ale i zmatení pojmů a významů. /…/ Je však na svobodné vůli jednotlivce, jak bude vzdorovat nástrahám nekonečného a stále se zrychlujícího hypertextového labyrintu doby postpravdivé.“

Ještě dopovězme titulek tohoto článku. I ten je citátem, ovšem nikoliv Mareše, ani nějakého hackera, nýbrž geniálního hudebníka a recesisty Franka Zappy:  „…pravda není krása, krása není láska, láska není hudba, hudba je nejlepší.“

Tak nějak se to hodilo, abychom nekončili zachmuření …