Inflační záchrana
Je to možná jen shoda okolností, ale od chvíle, kdy Rusko spustilo další fázi plynové války s Evropou, česká vláda začala celkem konkrétně informovat o opatřeních v energetice a v pomoci obyvatelstvu snášet rychlé zdražování téměř všeho.
Ministr financí Zbyněk Stajnura v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce oznámil, že Státní příspěvek 5000 Kč pro domácnosti s dětmi vyjde na 8 miliard korun, druhá valorizace důchodů také tak. Zrušení silniční daně představuje výpadek příjmů státního rozpočtu 4 mld. Kč a o další 4 miliardy korun stát přijde snížením spotřební daně na naftu. Což není vše, ještě přijde úsporný tarif na energie a podpora podniků a živnostníků.
Dohromady to bude slušný zásek do státního rozpočtu, jenž byl na jaře vládou označován za protiinflační s plánovaným schodkem 330 miliard korun. Je to protimluv. Každý schodkový rozpočet je inflační. Z principu. Každý takový rozpočet vydává více peněz, než kolik se v ekonomice vytvořilo nového bohatství a více, než kolik si z něj stát ulízl přes daně a poplátky.
Čirý ekonom Hayekovského naturelu by tedy řekl, že stát nebude žádné schodkové výdaje a podpory rozdávat, nechá inflaci i ostatní otřesy proběhnout a zůstane ve vyrovnaném saldu. Ale to neprojde. Ne, že by neměly krachovat podniky, které „nezvládají“, takové už za covidu podpořil Andrej Babiš. Ne, že by občané nemohli zchudnout nebo začít sami zatraceně šetřit. Ale není celkem dobře možné, aby třetina obyvatelstva, jak praví některé průzkumy, padla do chudoby hraničící se společenským i osobním ponížením. Totéž platí i o firmách a živnostnících. Zdaleka ne všechny/všichni si svůj pád zaslouží.
Ovšem každoroční rozpočtové deficity můžeme číst také jako dlouholetý zvyk občanů a firem na život v ekonomice bez konjunkturálních cyklů. Tedy pouze za stálého růstu. Nějaké ty poklesy a nepřízně vyrovnává stát. Říká se tomu sociálně-tržní ekonomika.
Současné vládě opravdu není co závidět, nachází se ve svěrací kazajce. Teď, právě. I ekonom Hayekovského ražení by asi souhlasil, že by měla podpořit, zadotovat, pomoci… z covidu, z války, z prudké inflace. V letech příštích se to srovná. Přičemž na tom „srovnání“ by měli mít svůj podíl i občané a firmy.
Jenže nic takového není v plánu. A ani nebylo. Přibližně v polovině května vláda představila Rozpočtovou strategii veřejných institucí do roku 2025. Saldo státního rozpočtu podle ní bude roku 2023 v mínusu ve výši 414,3 mld. Kč, roku 2024 ve výši 384,5 mld. Kč a roku 2025 ve výši 360,6 miliardy korun. Tato „strategie“ se určitě nerodila až za války.
Deficity našich vlád nejsou konjunkturální, ale systémové. I kdyby válek a nemocí nebylo, stát s penězi, které vybere, není s to naši sociálně-tržní ekonomiku ufinancovat. Národní rozpočtová rada vlády (NERV) tu díru odhaduje na 220 miliard korun ročně. Fialův kabinet při svém nástupu sliboval tohle vyřešit. Zatím ale pro to nehnul prstem.
