Hra na pravdu. Jestli byl někdo agent, nám žádný soud neprozradí
Prohrál, byl to agent, zvolal možná nejeden odpůrce Andreje Babiše po úterním verdiktu bratislavského soudu. Jasné ale není nic. Soud totiž nezjistil nic nového a ani to neměl za úkol. To jen my pořád chceme, aby nějaká autorita za nás říkala, kde je pravda.
V teoriích popisujících mediální manipulace se tomu říká přenos. Chceme-li něco hlásat, hledáme autoritu, která to zaštítí. Třeba v bílém plášti nebo soudcovském taláru. Přitom jde pořád jen o názor jedince, nebo skupiny – třeba soudního senátu. Někdo jiný by ve stejné věci mohl rozhodnout jinak.
Justice se spoluprací Andreje Babiše se státní bezpečností – domnělou či skutečnou – zabývá zhruba deset let. Laik se v tom těžko vyzná. Většina verdiktů se týkala toho, kdo smí či nesmí co říkat či evidovat, kdo koho může a má žalovat.
Většinu skutečností už dávno víme
Samotných fakt ke spolupráci je už zveřejněná celá řada. Mnoho verdiktů se nevztahuje k nim, ale spíše k věcem procesním. Existuje evidenční karta a zápisy ze schůzek, chcete-li hlášení. Andrej Babiš tvrdí, že jde o falza, kterými důstojníci naháněli body. Jeden z nich ho v tom u soudu podpořil, druhý tvrdí, že si nic nepamatuje.
Je na každém z nás, komu a čemu chce věřit. Bratislavský soud v úterý neudělal nic jiného, než že zamítl žalobu na Ústav paměti národa s tím, že Andrej Babiš má žalovat ministerstvo vnitra. Nejde tedy o žádné konstatování v tom, kdo má pravdu a kdo lže. A i kdyby – pořád by to byl subjektivní verdikt.
soud jen řekl, že babiš má žalovat ministerstvo vnitra
Podobně jako za Atlantikem ve sporu o domácí násilí mezi hercem Johnny Deppem a jeho exmanželkou. Ten už pěkných pár měsíců plní stránky bulváru. Soud herce od nařčení očistil, ale jeho bývalá žena si stojí za svým. Nejde tady sice o bývalého premiéra a možná budoucího prezidenta. Nicméně jde pořád o dva lidi, do jejichž životů spor a jeho pozadí brutálně zasáhly.
Kolik takových událostí běží mimo veřejnou pozornost a jde při nich o lidské osudy? Na konci je vždy něčí verdikt, vycházející z předložených a uznaných důkazů, znalostí, schopností, profesní úrovně a aktuální kondice daného soudce (ev. členů senátu či poroty). Dokonce i jeho sympatií a antipatií, protože si nedělejme iluze, že soudci mají místo mozků počítače. A to vše přepokládá, že jde o člověka zodpovědného, vzdělaného, inteligentního a motivovaného. Což není samozřejmostí.
na konci každého sporu je vždy subjektivní verdikt
U Andreje Babiše kromě dokladů o tom, že byl jako důvěrník a později agent skutečně evidován, existuje i řada záznamů o činnosti. Opět se můžeme dohadovat, zda odpovídajících. Z těch, které pronikly na veřejnost (jsou to všechny?) nevyplývá, že by někoho udal pro jeho politické aktivity. Spíš, že podával hlášení (pokud) o korupci.
O boj s vnitřním nepřítelem asi nešlo
Zase si můžeme položit otázku, zda šlo o pomoc k odkrývání kriminální činnosti. Nebo o souboj se zneužitím něčeho, co bylo konec konců za reálného socialismu normální. Faktem je, že podle zveřejněných protokolů si sám rakouský obchodník stěžoval na nenažranost slovenského managementu.
Nic víc už se asi nedozvíme. Každý si to může vyhodnotit, jak chce. Zda bude věřit, že v StB si mohli důstojníci vymýšlet celé sady dokumentů či nikoliv. Já osobně nevím a svůj vztah k dotyčnému tak zakládám spíše na jiných skutečnostech a dojmech.
Špatnou zprávou pro řadu lidí je, že soud za ně to vyhodnocení neudělá. Respektive možná udělá, ale spolehnout se na to bude znamenat rezignaci na vlastní úsudek. Což je možná přesně to, co mnozí chtějí. Ať to někdo rozhodne za nás. Nakonec ale stejně každý bude verdiktu věřit podle výroku, zda mu půjde po srsti či nikoliv. Takže čekat na něj jen otázkou, zda dostaneme nabito či nikoliv v boji za spasitele či proti lumpovi.
