Evropa musí najít vztah k Rusku: Zůstat pevný nebo nedráždit hada?
Evropští lídři rozhodli poskytnout Ukrajině další peníze. Avšak francouzský prezident Emanuel Macron podle Le Figaro prohlásil, že je čas začít znovu jednat s Ruskem. Samozřejmě se primárně mluví o Ukrajině. Ta funguje jako štít a její podpora působí jako morální záležitost. Evropa ale zjevně řeší, zda Rusku ukázat svaly.
Těžko dnes říct, co bylo na začátku. Zda skutečné zděšení z osudů napadených Ukrajinců, politický kalkul nebo červená kontrolka. Ta, která zjevně zasvítila málo, když Putin obsadil Krym, vtrhl do části Gruzie či podpořil syrského diktátora Asada.
Každopádně, ačkoliv řadě Evropanů se stále svírá srdce při pomyšlení, že na území kontinentu umírají lidé ve válce, dnes je jisté jedno: nejde jen o invazi, ale o celý postoj k Rusku. Za prvé je tu hrozba – do jisté míry už naplněná – že USA přestanou onu ukrajinskou hráz podporovat tak jako doposud. Za druhé, ruská hrozba útoku na další země se zdá být realističtější.
Nakolik je to druhé jen otázkou mediálního pokrytí a chytře časovaných výroků a nakolik realitou, asi od stolu nevymyslíme. Překročení estonských hranic ruskými vojáky – byť jen asi na 20 minut – stejně jako vyzbrojení Běloruska nejnovější vojenskou technologií, to mohou být signály testování, jak je na tom pomyslná evropská nervová soustava.
Samozřejmě, jde i o nervovou soustavu NATO. Avšak v současné rozpoložení bych si troufl tipovat, že víc nervozity bude v Turecku než USA.
Tak či onak, Evropa má velký problém. Měla ho i v okamžiku, kdy Putin a jeho kolektiv zaútočili na Ukrajinu. Tehdy vypadala jejich rétorika šíleně, ale zdála se být jen vzteklým prskáním Teď je otázkou, jak se na výsledek už několikaleté války dívat. Můžeme si říct, že je nespěšná. Protože Rusko Ukrajinu neobsadilo a režim nesvrhlo. Anebo, že se mu podařilo dostat západ do úzkých, a to hlavně právě Evropu.
„Pomohl“ jí razantně zdražit elektřinu, narušit spojenectví s USA, vyrůst řadě antisystémových politických sil, poškodit rozpočty členských států a také se pěkně rozhádat. Tedy ne, že by na to nebylo zděláno už všemi regulatorními experimenty a systémem „Uršula rozhoduje o všem“. Ale přes všechny dopady invaze zapůsobila jako další rozbuška v dřívějším nerozborném kamarádství.
Teď se horem pádem mluví o horké válce, převaze Ruska na vodě a podobně. Těch prohlášení jsou mraky. Samozřejmě vyhovují zbrojařským lobby, stejně jako armádním vůdcům, jejichž role a prostor v médiích rostou. Ale nic to nemění na faktu, že nervozita asi není nejmenší.
„Je to rozhodující signál k ukončení války, protože Putin učiní ústupky pouze tehdy, když pochopí, že mu válka nic nepřinese,“ prohlásil německý kancléř Friedrich Merz. To je jedna z otázek: ukazovat dál sílu, když ale velký brácha za louží nám do zad nefoukne, nebo nedráždit hada bosou nohou? Zatím se zdá že Evropa volí první variantu. Je riskantní, ale ta druhá vlastně také.
Druhá otázka zní: jak to, že se Merzovi nepodařilo prosadit využití zmrazených ruských aktiv, když dříve platilo, že co chce Německo, chceme všichni? Zatímco Macron a Meloniová prosadili další odložení dohody Mercosur? Jelikož se blíží Vánoce, nechme své hlavy odpočinout. Prozatím se můžeme smířit se slavným tvrzením Artura Schopenhauera: „Jedině změna je trvalá.“