Evropa stojí na rozcestí, Macron chce zřejmě do čela
Mediální bouře po dohodě Trump-Leyen sice utichla. Je ale nepochybné, že v unii se teď bojuje o její budoucí podobu.
Ne snad, že by se měla hned rozpadnout. Ale jde o onu tolikrát skloňovanou federalizaci, možná společné dluhy a hlavně styl jednání.
Nemaje informací ze zákulisí, těžko říct, kdo jak uvažuje, s kým jedná a o čem. Je ale nepochybné, že poslední události vyvolaly reakce, ukazující, jak moc si někteří politici nepředstavují, že by vše mělo pokračovat po stejných liniích. Ostrý komentář francouzského premiéra Françoise Bayrou, který uzavření dohody označil za černý den Evropy, je poměrně nevídaný. Takhle veřejně a silně zkritizovat výsledek jednání a šéfku Evropské komise je skoro až nevídané.
Není to ale blesk z čistého nebe. Emanuel Macron už dříve horoval pro to, aby se s USA jednalo ostřeji. Také, aby se zbraně pro Evropu nakupovaly tady, na domácím kontinentu. Není divu, Francie je významným producentem. Také je evropskou energetickou velmocí, protože si zachovala silnou jadernou bázi. Není to bez problémů. Potřebuje masivní investice do obnovy a chce stavět nové bloky. Tedy prezident a chtěla to i poslední vláda s podporou poslanců. Teď se třeba šéf levice, která loni ve volbách vlastně vyhrála, staví jednoznačně proti.
Každopádně se asi ve Francii musí dívat dost divně na to, že mají země na kontinentu povinně nakupovat energie z USA. Kdo je mimochodem nakoupí? Evropská unie jako celek? A pak bude nutit jednotlivé země, ať je od nich odkoupí? Jenže ne všude jsou dominantní státní distributoři a obchodníci.
Kdo ty energie z USA vlastně nakoupí?
Pokud by se tento mechanismus měl nastartovat, jsme blízko nafouknutí unijního rozpočtu a otázky, jak se bude financovat. Samozřejmě se v první řadě nabízí, že dluhem. Což je přesně to, co Macron chtěl. Zadlužit unii a rozdělovat. Protože jeho země už to se závazky přešvihla.
Jakmile ale přijdou společné dluhy, bude do obrovský krok k další centralizaci a lepidlo držící vše pohromadě. A to ve chvíli, kdy se země jako Maďarsko a Slovensko vzdalují kooperaci a demokratickým principům. Jak připomíná Politico, doufajíce, že v Česku by to mohlo jít také.
Společné dluhy by byly obrovským krokem k další centralizaci
Těch dělicích rovin je pověstné hafo. Jednou je snaha o federalizaci, druhou přístup k ekologicko-energetické transformaci, třetí ona jakoby těžko popsatelná rovina – jsme všichni a se všemi kamarádi versus každý máme své zájmy. (Nebo taky: vycházíme z vědeckých poznatků, o nichž nelze diskutovat. Takže ani o našich krocích, protože ty jsou dané.)
Poté, co Rusko přeměnilo svět na nebezpečnou zónu, i Donald Trump dal najevo, že kamarádšofty se nenosí a všichni si pojedeme za svými cíli. A Čína dokonce otevřeně říká: nechceme, aby Rusko prohrálo. Možná skončilo období nekonečného množství fotografií s potřásáním rukou. Možná přišel čas na tvrdou konfrontaci.
Z Německa to zní zatím od podnikatelů a zaměstnavatelů. Vláda a kancléř se drží zpátky. Aby ne, je jasné, že pro německé automobilky je i dojednaný výsledek lepší než to, čím Trump hrozil, a tedy 30 % clo. Je ale jasné, že i tady se zdvihá obrovský odpor vůči politice neměnnosti, ústupků a nekonečných úsměvu. Přičemž Friedrich Merz byl vždy mužem byznysu.
Vedle toho je zde ovšem ještě jedna věc. Francouzský prezident si nějak začal notovat se svým odvěkým rivalem, Velkou Británií. Zahraniční politika tak stále více běhá mimo unijní centrum. Což zase s tou federalizací dohromady nejde.
Jisté je jedno. Pokrytecké úsměvy se budou rozdávat složitěji. A je to Francie, jeden z evropských politických lídrů, kdo se zřejmě chce stavět do čela nového proudu. Doma to Macronovi moc nefunguje, tak to zase zkusí na mezinárodní scéně. Kdo ví, zda tentokrát nebude vyslyšen. Klíčové bude, co na to Německo, Itálie, Španělsko, Polsko… Ale něco se asi dít bude.