Euro teď není téma. Leda na zvedání emocí
Švédům i Dánům se žije bez eura docela dobře a také jsou členy Unie. Hlavně ale na přijetí netlačí žádná relevantní politická strana.
Opakovaná výzva prezidenta Petra Pavla, abychom přijali společnou měnu, tak vyznívá jako plácnutí do vody. Až si člověk říká proč? Samozřejmě za tím může být silné přesvědčení. Ale po nepovedené diskusi o penzijní reformě (kde by se ještě snad dalo spekulovat, zda to nemělo nahrát pětikoalici, ale hodně opatrně), jde o další silné gesto bez pravděpodobného relevantního dopadu.
O přijetí eura se diskutuje v ekonomické rovině, ovšem rozhodnutí to bude politické. Favorit příštích voleb ANO o něm slyšet nechce. Byť Andrej Babiš zrovna v této otázce ukázal, že názory nemění jen hlupák. Ovšem to by asi nejdřív musela otočit veřejnost. V té chce euro podle lednového průzkumu Medianu zhruba třetina lidí.
Favorit příštích voleb o euru slyšet nechce
ODS jako nejsilnější koaliční strana je proti hledání pevného termínu přijetí do konce trvání této vlády a celkově se k němu nestaví moc nadšeně. Zastánce má společná měna u Pirátů, STAN a TOP 09. Otázka ovšem zní, zda to u dvou z těchto tří stran bude po dalších volbách ještě relevantní. O SPD snad diskutovat netřeba. Ptát se má cenu u ČSSD nebo KSČM, které také nemusí být bez šance.
Druhou věcí je, že neplníme maastrichtská kritéria. To se ale může časem změnit, anebo si můžeme položit otázku, zda je nejde obejít. Němci to kdysi udělali přes přecenění zlatých rezerv, Řekové drsněji zkreslením dat. Každopádně dnes tzv. Pakt stability, který na ně navázal, plní v eurozóně málokdo.
Když se podíváme do minulosti, většina našich premiérů přitom o vstupu do eurozóny mluvila. Sice s tím, že to přijde až časem, ale zmiňovala data, která už jsou dávno za námi. Situace se totiž časem prudce změnila, a to hned na několika frontách. 1. Česko hospodaří mnohem hůře než v minulosti, takže najednou není na vstup formálně připraveno. 2. Odpor k euru může být dán i celkovým působením Evropské unie a morálním hazardem v eurozóně, k němuž se ještě pojí lecjaká neférová lež (stejně jako na druhé straně k důsledkům zůstávání mimo).
Pak je tu ještě věc, kterou většina lidí nevnímá, ale mnozí ekonomové ano. Za posledních dvacet let (a euro je tu už déle, zhruba 25 roků), posílila česká koruna vůči společné měně o přibližně 23 procent. A to i přes poklesy posledních měsíců. Je relevantní otázkou, zda by tato konvergence daná naším ekonomickým růstem nešla při fixním či de facto neexistujícím kurzu cenovým kanálem. Jinými slovy, zda bychom tu neměli mnohem větší inflaci.
Někomu by to možná i vyhovovalo. Vždyť po vzniku eurozóny to byly státy jako Portugalsko či Nizozemsko, které měly lokálně vyšší inflaci, a tudíž záporné úrokové sazby. Ovšem celá ta politika levných peněz nakonec přispěla k inflaci cen aktiv, a nakonec i všeho dalšího, kterou jsme viděli od covidu. A není pravda, že s eurem by ta naše byla nižší. Na to je třeba se podívat na jednotlivé státy, vývoj v čase a také vývoj státních výdajů.
Zkrátka a dobře, na přijetí eura není doba, a nemá cenu o něm mluvit. Už vůbec ne se tvářit, že všichni jsou s ním spokojení, a kdo ho nemá, zůstal mimo skvělý trend. Také, že jsme povinni ho přijmout. Nejsme, stejně jako to udělali Švédi v referendu (Dánové jsou jiný případ, ti mají výjimku). A nezdá se, že by se jim vedlo špatně. Jak k myšlence, že pokud chceme hrát první ligu, potřebujeme euro, poznamenal Miroslav Singer: „Ještěže to nevědí Poláci, Švédi nebo Dáni. Upadli by do deprese. Ale zato Slováky, či Kypřany to moc potěší…“
