Dluhy a úspory naznačují, že není něco v pořádku
Vraťme se k tématu hospodářského růstu. Podle předběžného odhadu Českého statistického úřadu (ČSÚ) ve druhém letošním čtvrtletí stoupl hrubý domácí produkt (HDP) o 7,8 % ve srovnání se stejným obdobím loni. Mnohé zprávy připomínají, že je to nejsilnější kvartální přírůstek v historii ČR. Analytici ale byli zklamáni. Pesimisti očekávali 9 procent, optimisti dvojciferný přírůstek.
Důvody slabšího než očekávaného hospodářského výkonu analytici hledali v nedostatku surovin, materiálů a polotovarů pro výrobu. Jiní připomínali ještě slabší maloobchodní tržby, tedy soukromou spotřebu obyvatel.
Občané ale svou současnou ekonomickou situaci hodnotí nejlépe za posledních 20 let. Také úspory lidí stoupají dosud nevídaným tempem. Je to s podivem, když mnoho ze zaměstnanců a hlavně podnikatelů loni nemohlo téměř čtyři měsíce pořádně pracovat. Zaměstnavatelé pobírali státní dotaci na udržení pracovníků, kterou jim stát přidával ke snížené mzdě, pro více než 700 tisíc zaměstnanců. Psalo se o podnikatelích, kteří „to neustojí“ a skončí. A opravdu, projdete-li se dnes městskými bulváry, uvidíte řadu krámků, hospod, provozoven různých služeb, které ještě neotevřely, respektive už těžko otevřou. Ale také podnikatelé, sice s obtížemi a nějakými byrokratickými obstrukcemi, nějakých kompenzací za státem organizované ekonomické příkoří získali.
Nechci zpochybňovat potřebnost státní pomoci, ale ve výsledku to vypadá, jakoby tyto peníze lidé obdrželi spíše navíc, než že se jim jen kompenzovaly ztráty výdělků. Alespoň u určité příjmové a sociální skupiny tomu tak v jistém smyslu bude, když dokázala zahýbat všestátními statistikami. „Obyvatelé ČR měli letos koncem února o zhruba 287 miliard korun skutečných úspor více než ve stejnou dobu před rokem, tedy těsně předtím, než v Česku naplno propukla pandemie. To je rekordní, historicky naprosto mimořádný nadprůměrný údaj,“ napsal ekonom Lukáš Kovanda v dubnu letošního roku. „V období od ledna 2002 do února 2020 (poslední předpandemický měsíc) se úspory obyvatel ČR vyvíjely tak, že průměrně dosahovaly ročního nárůstu 57,6 miliardy korun. Češi během pandemie shromažďovali úspory (tedy vklady očištěné o hypotéky zajišťující financování koupě nemovitosti od jiné domácnosti) bezmála pětkrát rychlejším tempem.“
Jiným vysvětlením je, že skutečně nastalo zúžení soukromé spotřeby. Nepolezu do statistik, jen odhadnu: omezení sportování, s tím odložené nákupy sportovního náčiní a oblečení (velmi módní záležitost), podobně zákaz cestování, tedy úspory za cestovní náklady, ubytování, nákupy zájezdů u kanceláří, ale také opět nákupy potřebného vybavení a oblečení. Kultura nulová, opět včetně nového módního oblečení a doplňků. Cesty do zaměstnání (jízdné, nákup pohonných hmot, potřeba nového vozu, opět oblečení, stravování mimo dům, aj). Děti nechodily do školy, opět úspory v souvisejících nákladech, atd… Když se to dá dohromady, může to společně s uzavřenými službami (kadeřnictví, fitness, pravidelné návštěvy restaurací a hospod, apod.) hodit už dosti vysoké sumy. Dalo by se na věc pohlédnout také tak, že státní podpory představovaly přídavek k úsporám výdajů.
Po uvolnění zákazů je návrat ke spotřebě jen velice váhavý. Maloobchodní tržby letos sice rostou, ale ne tolik, jak by mohly a jak doufali ekonomové. V červnu se růst tržeb už zpomalil na 7,2 % meziročně. Nejvíce, o 24 %, se zvýšily útraty za počítače a komunikační zařízení. Při obrovském růstu počítačového a internetového provozu při práci a učení z domova a při nejisté budoucnosti v příštích měsících není divu. Prodeje obuvi a oděvů stouply o méně než polovinu proti elektronice: o 10,8 %, tržby za kulturu, sport a rekreaci o pouhých 0,2 procenta. Cestovní kanceláře musejí proměňovat loňské vouchery, tedy peníze už lidmi utracené.
V určité ne malé skupině obyvatelstva, řekněme příjmově ve vyšší střední vrstvě a v té horní, mohly kompenzace v kombinaci se zúženou spotřebou skutečně znamenat příjmy „navíc“. Příjmy, které se nyní nerealizují v ekonomice.
Počátkem srpna vyšla další statistika týkající se podniků. Jejich vklady u bank v červnu převyšovaly úvěry o 118 miliard korun. Od počátku pandemie jde o kumulovaný vzestup vkladů o 413,6 miliardy korun. Od roku 1989 až do letošního července bylo saldo obrácené, podniky více dlužily než spořily. Hledání příčin je v tomto případě o mnoho složitější a ani profesionální ekonomové mnoho nepomohou. Je v tom jistě nedůvěra v příští státní regulace, které mohou jakoukoliv konjunkturu rázem utnout, nedostatek vstupů do výroby a nedostatek pracovníků, tedy kapacitní strop firem, kterým situace na trhu stavebních zakázek, strojních dodávek a podobně nedovoluje investovat, aj.
Výsledkem tedy je relativně slabý růst hrubého domácího produktu a otázka, zda vládní dotace a kompenzace, poskytované na dluh (tuto část státního dluhu ovšem v principu nerozporujeme, ta má své opodstatnění) byly vynaloženy na správné cíle. Pomoc občanům ve formě rozdávání peněz a poskytování daňových úlev nepřineslo zvýšení soukromé spotřeby ani soukromých investic (kromě nemovitostí – to je ale spíše tezaruace bohatství do jiných než finančních aktiv). U firem je na analýzu ještě málo informací.
Je nutné udělat analýzu chyb a přijít s vyhodnocením skutečné efektivity obrovského schodku, ke kterému jsme sáhli
Ekonom Luboš Smrčka ve svém blogu nedávno napsal: „Obrovské stimulační finanční balíčky fungovaly méně, než jak fungovat měly. Byly tedy jinými slovy vynaloženy méně efektivně, než bylo potřebné. Přitom problém určitě není v jejich objemu, ten byl v porovnání s HDP dokonce větší, než v řadě jiných zemí. Je nutné udělat co nejdříve analýzu těchto chyb a přijít s vyhodnocením skutečné efektivity obrovského schodku, ke kterému jsme sáhli.“
Hezký nápad, a zřejmě docela přiléhavý k situaci, o které tady píšeme, ale nereálný. Těžko se někdo pustí do třídění výdajů, které skutečně podporovaly občany a ekonomiku a které podporovaly politická uskupení před nadcházejícími volbami. Zjevné je to jen u mála položek. A dále, nakolik jsou rostoucí úspory lidí a firem odrazem jejich ekonomických rozhodnutí a očekávání a nakolik projevem nedůvěry v příští rozhodnutí vlády. Nebo-li nakolik očekávají svobodu života a podnikání a nakolik se obávají dalších regulací a restrikcí? V tomto článku sledované makroekonomické údaje nasvědčují spíše tomu, že se obávají hodně.
