Co se to v té Francii zase děje, Jene Amosi?

Schola Ludus, tedy Škoda hrou, je osmidílný soubor latinských školních her, které sepsal Jan Amos Komenský v maďarském Blatném Potoku. Název se tradičně překládá jako Škola hrou, protože šlo o dramatické výstupy, kde si žáci formou divadelních her osvojovali latinský jazyk a znalosti o světě. Zcela jiné dramatické výstupy nyní zažívá francouzské školství. Komenský by je možná nadepsal Schola Certaminis, česky Škola bojem.

Vydá to jako typicky francouzská studentská vzpoura. Ale připomeňme, že na jejím počátku byli učitelé z Lycea Antoina de Saint-Exupéryho na pařížském předměstí Créteil, kteří ve čtvrtek 17. září vyhlásili stávku. Studenti se k nim připojili později. Za dva týdny vlna protestů, násilí a bojů zachvátila celou Francii.

A to jsou, prosím, mobilní telefony ve školách ve Francii žákům zakázány do 15 let věku. Zákaz platí od roku 2018 a postupně se rozšiřuje i do škol středních.

Přes zákaz mobilů probíhají boje urputné. Zraněných jsou stovky mezi studenty, policisty, hasiči i učiteli. Zatčených jsou tisíce středoškolských studentů. Zničeny, vyrabovány nebo zapáleny byly školní budovy. Bojuje se, na straně studentů, za požadavky, tedy jaksi z přesvědčení, ale nedělejme si iluze, jistě mezi nimi jsou i tací, co si jen „šli bouchnout nebo škrtnout“. Takové milé rozptýlení, hlavně že odpadlo vyučování. A rasismus.

Věnujme se těm prvním. „Chceme od vlády více peněz na vzdělávání, méně žáků ve třídách, více učitelů, zkrácení vyučovacího dne a změny v podmínkách přijímání na vysoké školy,“ citoval Jan Machonin, francouzský spolupracovník Seznamu Zpráv, požadavky stávkujících středoškoláků přednesené Josipem z pařížského Lycea Paula Valéryho.

Budovy základních a středních škol (ve Francii jsou zpravidla spojené) mimo centrum Paříže a dalších velkých měst jsou často v dezolátním stavu. Padající stropy, prasklé trubky, antisanitární záchody či množící se krysy jsou vděčnými tématy, která studenti v podobě virálních videí šíří na TikToku či Snapchatu, popisuje Machonin. „Mezi průměrnou úrovní lyceí v Paříži a na předměstích je obrovský rozdíl a člověk z toho propadá beznaději. Tvrdí nám, že jsme si všichni rovni. V tom případě ale není žádný důvod, proč bychom měli snášet tyhle mizerné podmínky jenom proto, že nežijeme v hlavním městě,“ řekl patnáctiletý Širaz francouzské tiskové agentuře AFP.

„A je tu ještě jeden závažný problém: Na začátku letošního školního roku chyběli v každé druhé francouzské škole učitelé. Na vině jsou především nízké platy, které mladé lidi s pedagogickým vzděláním nedokáží motivovat pro práci na předměstích a v depresivních regionech,“ doplňuje Machonin.

Rodičovské organizace, studenti i učitelé žádají nejen důstojné prostředí, tzn. slušně fungující školní budovy, ale také změny ve školním režimu. Chtějí především zrušit přetěžování dětí způsobené nestandardním školním týdnem: děti chodí do školy jen čtyři dny, ale vyučování mají nezřídka od osmi do 18 hodin. A také chtějí zkrátit vyučovací hodinu, která ve Francii na rozdíl od zbytku Evropy trvá 55 minut.

Otázkou je, zda dosavadními metodami lze docílit nějakých změn. Vymlátit a zapálit školu nepomůže její renovaci. Rozbít hubu učitelům nebude motivovat mladé, vzdělané pedagogy k nástupu do branže. Ale také pochopme, že sobotní dobrovolné brigády na úklid školy a vymalování tříd, peněžní sbírky mezi rodiči na příspěvky k platům učitelů, to nejsou francouzské návyky, které ještě stále fungují u nás.

Zato školní násilí už se nebezpečně ujímá i v Česku. Už máme učitelku základní školy pobodanou žákem, zmláceného chlapečka svými vrstevníky dokonce ve školce mateřské a učitele, kteří ráno do práce chodí vystresovaní a vystrašení, co zase bude. Nejen, co zas bude ve třídě, ale jaká reforma na ně opět dopadne a kdy zase odpadne. Možná se alespoň prosadí ten zákaz mobilů…

Události ve Francii evokují otázku, zda školství je problém společenský, nebo politický. Z definice povolání politika, tedy starost o věci obecní, vyplývá, že hranice, tedy ono „nebo“, není případná. Reformy školství a vyhlášení vzdělávání jako priority se chápou všichni politici snad ve všech evropských zemích. Ve Francii od prezidenta Mitteranda až po Macrona.

V České republice je tomu nejinak. Podle schváleného návrhu státního rozpočtu ČR by měl rozpočet pro ministerstvo školství na příští rok činit 292,1 miliardy korun. Menší než letos sice nebude, ale ministr Robert Plaga původně usiloval o částku blížící se hranici 300 miliard korun a odborné organizace (např. PAQ Research či EDUin) argumentovaly, že vzhledem k potřebám a závazkům, např. k financování regionálního školství a platům, by resort potřeboval dokonce převyšující 334 miliardy korun. Ministerstvo financí navíc v průběhu léta navrhovalo ještě nižší částku (zhruba 287,9 mld. Kč). Kritici a zástupci oboru upozorňují, že s ohledem na inflaci a dřívější sliby jde o nárůst rozpočtu nedostatečný, což v praxi znamená nedostatek peněz zejména na investice. Platy učitelů na úrovni 130 % průměru zůstávají čirou fantazií a nebýt filantropicko-marketingových záměrů bohatých firem (případně osobních známostí mezi rodiči), i ty počítačové učebny by leckde sotva fungovaly.

Jan Amos Komenský procestoval značný kus Evropy, ve Francii ale nikdy nebyl. I když k tomu měl blízko. V roce 1642 obdržel Komenský během svého pobytu v Londýně velmi prestižní a lákavou nabídku: pozvání do Paříže od samotného kardinála Richelieu, tehdy ve funkci prvního ministra krále Ludvíka XIII. Kardinál chtěl Komenského využít k reformě francouzského školství. Komenský však pozvání nakonec odmítl z několika důvodů: neuměl francouzsky, jako protestantský duchovní a biskup Jednoty bratrské měl obavy z katolického prostředí, a proto dal přednost již dříve přislíbené cestě do Švédska, kde viděl větší naději pro své pansofické myšlenky a politickou podporu. Můžeme si jen v duchu představovat, co by jako zapřisáhlý pacifista kázal francouzským studentům dnes.

Leč, není už Komenského, není kardinála Richelieu. Jsou jen demokraticky volení politici, jejich sliby a činy.