Co kdo uveze a co kdo snese
Evropská komise nařídila jednotně a všeunijně, z čeho a jak se smí vyrábět energie, co se naopak použít nesmí a určila také datum, do kdy se to tak musí zařídit. Neblahé dopady na obyvatele a podniky, a že už jsou citelné, si každý členský stát má řešit po svém. To si má každý zařídit, jak uzná za vhodné. Polsko se zařídilo a my máme problém.
Polská vláda to vzala od podlahy a vztyčila cosi, čemu říká protiinflační štít. Neboť přijala myšlenku, že ceny energie jsou tím, co inflaci nejvíce pohání, a inflace zasahuje každého a všechny. Takže každému a všem snížila daň z přidané hodnoty na vybrané zboží, na potraviny dokonce na nulu. U pohonných hmot důrazně snížila i daň spotřební.
To byl signál pro české obyvatelstvo ze severního pohraničí, aby do Polska vyrazilo za nákupy a natankovat svá auta. Nákupní výlety se, pravda, pořádaly už dříve, ale ne v takovém měřítku, aby působily existenční problémy tuzemským obchodníkům a pumpařům. Také se teď vyplatí vyjet si k sousedům z hlubšího vnitrozemí. A dost možná, že to bude jen otázka jednoho dvou víkendů nebo malého uvolnění proticovidových restrikcí, než vyhladovělé zájezdové firmy naplní své odpočaté autobusy a ucpou jimi hraniční přechody a přilehlé, neširoké silničky na obou stranách hranice.
Hloubka problému se bude odvíjet od míry masovosti popsaného chování. Ovšem příčiny a důsledky jsou zřejmé už z dosavadního vzorku. Na rozlehlém a různorodém území, jakým je Evropská unie, s jejími rozdílnými přírodními podmínkami, hustotou osídlení, charakterem průmyslu a národních ekonomik obecně, hustotou a robustnosí přenosových a distribučních sítí, je nemoudré jednotně určovat či zakazovat způsoby výroby energie. Není ani správné určovat jednotné a pevné termíny splnění příslušných nařízení, když setrvačnost investic v daném odvětví je zhruba 50 let.
Naopak je užitečné, když na jednotném trhu bez vnitřních hranic, s jednotnou měnou či alespoň rozvinutou technologií platebních karet, jsou ceny převozitelného, tj. hlavně spotřebního zboží plus mínus podobné. Ony jsou, protože takové zboží je vyráběno velmi masově, a lze je v národním měřítku odlišovat právě a nejsnáze daňovým zatížením. A tady zase vládne užitečný zvyk, že ty daně jsou plus mínus stejné. Naštěstí.
Teď tedy mezi Českem a Polskem (a Německem) nejsou. Schyluje se k další sousedské roztržce? K zavedení hraničních kontrol a ochranných cel? Raději nedomyslet.
