Chudák státní zaměstnanec. Jako vážně
Odboráři jsou připraveni jít do demonstrací či stávek, pokud stání zaměstnanci nedostanou přidáno. Chudáci! Můžete to myslet ironicky i vážně.
Mzdy státních zaměstnanců v posledních letech rostou rychleji bež v soukromé sféře. A jsou vyšší. Jde o více než 480 tisíc lidí, přičemž příští rok má přibýt dalších pět a půl tisíce nových míst. Že je to z hlediska ekonomiky špatně, to snad může nevidět jen ten, pro koho se podnikání rovná hamižnost, zisk je zločinem a úspěšný manažer či živnostník je prostě lump. Protože hrabe pro sebe, zatímco státní úředník pracuje pro blaho společnosti a nás všech.
Počet lidí v produktivním věku se u nás dlouhodobě pohybuje někde okolo 6,5 miliónu. Po odečtení státní zaměstnanců tedy zhruba milionů šest. Proti tomu jsou zhruba dva miliony lidí ve věku poproduktivním. Samozřejmě existuje nějaký překryv, protože velká část penzistů stále pracuje. Na druhé straně jsou lidé, kteří naopak trvale nepracují.
Určitým vodítkem může být počet plátců důchodového pojištění, někde kolem 5,2 milionu. Když od toho odečteme půl milionu státních zaměstnanců, dostaneme 4,7 milionu plátců, jejichž příjmy nepocházejí přímo od státu. Mohou pocházet z veřejných zakázek, nebo z veřejných pojišťovacích systémů. Ale nešť… Proti tomu stojí oněch skoro 500 tisíc státních zaměstnanců a 3,6 milionu různých penzí (z toho přes 2,5 milionu starobních, včetně předčasných)!
Ne, že by si penzisté své penze a státní zaměstnanci své platby nezasloužili!!! Stejně jako v soukromém sektoru jsou lidé poctiví a gauneři, podobně u státu by si mnozí zasloužili mnohem víc a další skoro nic. A ne, že by mezi těmi skupinami – třeba pracujících a penzistů – neexistoval onen zmíněný překryv. Jde o to, že privátní sektor musí náklady toho státního utáhnout. A růst počtu dobře placených státních míst ho dostává pod tlak ohledně ceny pracovní síly. Dnes pak bohužel i ohledně jejího nedostatku.
Čtvrt bilionu ve výdajích
Další věcí je podíl na státních výdajích. Štědře platit své lidi může stát jen tehdy, když na to má. Příští rok má na platy vydat zhruba 240 miliard.
Nakonec pak nelze nevidět, že růst penzí a platů ve státní sféře má dopad na inflaci, která se nám tu ošklivě vzdouvá – byť asi hlavně z příčin na straně nabídky.
A teď se na to podívejte ze strany onoho zaměstnance. Mzdový růst posledních let se nemohl nepromítnout do jeho spotřeby, očekávání a nedej osude třeba do toho, jakou si vzal hypotéku. Je to logické, lidské a normální. Najednou ve chvíli, kdy po létech klidu začnou růst ceny, řekne erár: „Už jste dostali dost, pan feldkurát vám nic nedá.“
Nula znamená pokles
Takže ta mzda vlastně reálně poklesne. Přičemž se bavíme o inflaci, tedy o jakémsi průměru. Kdo si letošek naplánoval koupi nového auta, aby si rval vlasy. Kdo si objednal dřevostavbu bez zafixované ceny, může si rovnou hledat pevný špagát.
Až bude plánovat řešení své situace, možná si povšimne, že stát přitom na příští rok naplánoval sekeru 390 miliard! Přesto na něj nějak nezbylo.
Předchozí mzdový a penzijní růst se tak nakonec obrátí proti těm, které měl potěšit. Protože jednou špatně nastavená politika vytvoří důsledky, které tu prostě zůstanou. Třeba v podobě těch vyšších cen, po nichž ale už nebude následovat další zvýšení příjmů. Až někdo začne čistit rozpočtový svinčík, mohou příjmy této skupiny lidí začít reálně klesat.
Tak jako expanzivní politika rozpočtová či měnová nakonec podle klasických teorií sama požere své pozitivní efekty, státní zaměstnanec se dřív či později dočká toho, že se ekonomikou nepodložený růst mezd otočí proti němu. Bude v tom chudák nevinně – a my navíc s ním.
