Chleba levnejší nebude. Ale pro zdraví společnosti je to fajn
Chleba levnější nebude, říkávaly kdysi manželky sportovních fandů, ať už zápas dopadl jakkoli. Přesto má takové vítězství na MS řadu výhod.
Tak například se určitému množství společnosti zlepší nálada. Což není málo. Zvýší se tržby hospodám. Dětem, které se zajímají i o něco jiného než Multi Do, Brawl Stars a podobné požírače času, se rozzáří oči štěstím. Což je poměrně důležité pro jejich zdravý vývoj. Po pravdě, ono je to důležité i u dospělých. Nejen, že hormony uvolňované při radosti de facto nahrazují ty, kvůli nimž si člověk začíná s drogami v tom nejširším smyslu. Tedy i pivem či počítačovými hrami. Právě proto je zvláštní, že se po vítězství tolik chlastá. Inu, je to zvyk.
To je ta druhá stránka. Občas nějakou tu pabědu odnese třeba i vysklená výkladní skříň, někdy se opijí mladí lidé, kteří by si neměli s alkoholem vůbec začínat. Ze skupinek, které to s uvolňování agresivity přehánějí, může jít i strach. Třeba i oprávněný. Leckdo toho moc nenaspí a je pak k ničemu. Ačkoliv to vypadá jako legrace, tak britští statistici téměř vždy, když se koná mistrovství světa či Evropy ve fotbale, konstatují měsíční odchylku HDP. Samozřejmě směrem dolů. Lidé si prostě berou na zápasy dovolené a maká se míň.
Zatímco mnozí prožívají pocity hrdosti na národní tým a v duchu či nahlas se připojují k pokřiku: „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!“, ve skutečnosti je vypjaté sledování sportu hlavně dobrou příležitostí k uvolnění agrese. Říká se tomu kanalizace. Usměrní se určitým kanálem někam, kde neškodí. Teda, dokud si to část fanoušků nerozdá mezi sebou. Drtivá většina ale zůstane u pokřiků, skandování (mimochodem, víte, že diváci v NHL nefandí a neskandují?), namísto toho, aby provedla něco sousedovi.
Agresivita je nezbytnou součástí lidské výbavy. Kdyby nenarozené dítě nebylo agresivní, a co si budeme povídat, vůči své matce poměrně bezohledné, nenarodilo by se. Pokud ho nevyndá lékař jinou, a snad ještě agresivnější formou. Kdyby nebyl agresivní náš imunitní systém, složil by nás kdejaký virus, kdejaká bakterie (ale farma-průmysl by se měl možná lépe, to je třeba uznat). Policista, voják ale třeba i chirurg potřebuje jistou míru surovosti, aby pomohl a splnil svůj úkol.
Akorát, že už nás na rozdíl od minulosti tolik neohrožují dravá zvířata, krvelační lapkové nebo hladovějící vojáci, jejichž hlavní žold pochází z drancování. Takže tento blahodárný pud nepotřebujeme často. A je lepší ho vypustit v neškodném, a dokonce i zdravém (pokud se uvolňují endorfiny) fandění než nadáváním v hospodě, eventuálně i rvačkou.
Pravda, jsou i tací, co si nejvíc užijí, když se prohraje a mohou nadávat. Jak to před desítkami let popsal Jaromír Nohavica: „Já bych jim ukázal, na šachtu s nima.“ Ale to jsou ti méně šťastní, co teď krčí rameny se slovy: „No jo, stejně měli víc štěstí než umění.“
Samozřejmě je řeč o hokejistech, co včera vyhráli mistrovství světa. No ano, ono to bez toho štěstí asi nejde. Nerozuměje moc hokeji, taky mám pocit, že švédští brankáři v sobotu neměli den. Ale i tak si museli všichni hráči máknout až na dno, protože bez dřiny se to asi vyhrát nedá.
Tak si to užívejte a užívejme. Konec konců, on ten sport je taky někdy docela hezký na pohled. A i když snad všichni pochybujeme o jeho čistotě, tak ukazuje, že na ten úplný vrchol, ale třeba i kousek pod něj, to nejde bez té dřiny. A to není úplně špatné poselství.
