Bude válka? Snad ne. Ale co s tou globalizací?
Znovu se mluví o válce a znovu v souvislosti s Čínou. Prý pohrozila Austrálii jaderným útokem. Podle všeho to není tak horké. Ale potvrzuje se, že doba klidu a smíru mezi velmocemi skončila.
Proč mezi velmocemi? Protože zřejmě (nebo možná?) nejde ani tak o Austrálii jako o USA. Celá epizoda vznikla v reakci na uzavření bezpečnostního paktu mezi těmito dvěma zeměmi a Spojeným královstvím (Velkou Británií). Na jejím základě má totiž ostrov pod Jižním křížem postavit za pomoci svých „nových“ partnerů jaderné ponorky. Právě na to zareagovala jak čínská oficiální místa, tak tamní nejmenovaný, starší bezpečnostní odborník. Který označil Austrálii za potenciální terč jaderného útoku.
Nechme stranou, že jde o anonymního odborníka. Takový zdroj bývá velmi často alter egem těch oficiálních, umožňujícím pouštět na svět, co by mluvčí, premiér či ministr na svá ústa řekl nerad. Spíš jsou tu jiné věci. I světová média se rozcházejí v obsahu onoho sdělení (snad proto, že bylo vypuštěno v čínštině, nebo nejednoznačné angličtině?). Zatímco jedni zmiňují preventivní útok, druzí útok v rámci již započaté vláky. Tedy, že by se Austrálie přiřadila k terčům v případě započatého konfliktu.
Každopádně mrazí z části prohlášení čínských vojenských expertů, kde se podle webu Independent uvádí: „Australští vojáci jsou tedy také s největší pravděpodobností první várkou západních vojáků, kteří promrhají své životy v Jihočínském moři.“
Ponorky nemají mít jaderné zbraně
Aby bylo jasno, nehovoříme zde o ponorkách s jadernými zbraněmi, nýbrž jaderným pohonem. Tomu se ale Číňané vysmívají. Neboť podle nich taková plavidla mají pouze ty státy, které je zároveň vybavily jadernými zbraněmi.
Mnohem zajímavější je fakt, že Austrálie o nich uvažovala již dříve. Uzavřela smlouvu na jejich nákup s Francií (resp. francouzským dodavatelem), od níž teď odstoupila. Francie kvůli tomu povolala ke konzultacím své velvyslance z Canberry i z Washingtonu. Neboť to vnímá jako podraz (v řeči diplomatů bychom mohli říct třeba politování hodnou událost, která neupevňuje pocit spojenectví a nerozborné civilizační jednoty).
Tedy novinkou je, že se ve vyzbrojování (neboť ponorky budou vojenské, mají nést konvenční zbraně a premiér Scott Morrison v souvislosti s nimi hovoří o bezpečnosti země) objevuje silný americký prvek. Ale proč? Určitě to ví někdo v Pentagonu, v Bílém domě (doufejme, že je mezi těmito osobami i prezident) a světě zbrojařsko-průmyslových koncernů. Možná i znalec poměrů či dennodenní pozorovatel geopolitických šachů.
Každopádně se před pár lety zdálo, že Čína minimálně v nepřátelské rétorice vůči USA ubrala. Někteří politologové to spojovali s krachem představy, že by mohla uzavřít silný mocenský blok s Ruskem. Vztahy se ale znovu vyhrotily za prezidenství Donalda Trumpa. Kdy tance okolo vzájemné obchodní odchody mnozí začali nazývat novou studenou válkou.
Tak jednoduché to ale asi nebude. V západní hemisféře si taky občas umíme šlápnout do pozice. Útok na Irák, při němž George Bush and his boys nerespektovali zamítavý postoj řady evropských státníků, narušil spojenectví mezi USA a západní Evropou. Které oslabilo už pádem železné opony, a tudíž společného nepřítele. Hádáme se plynovod, o nezávislost soudů, o dluhy, o audity, ochranu trhu, odcházíme z unie, kdysi i z NATO… Přesto na sebe tak zlí jako Čína na Austrálii nejsme.
Asie je prostě místem permanentních konfliktů. Zatímco v Evropě jsme se po pádu nacismu rozhodli, že fakt už ne, a vcelku se toho držíme (bohužel s výjimkou války v bývalé Jugoslávii). I přes různé animosity spolu přece jen vycházíme. V Asii je minimálně nenávist řady národů k Japonsku trvalá a silná. I díky tomu se zřejmě Čína stává stále silnějším lokální hegemonem. Ačkoliv ji nenávidí zase ve Vietnamu a Vietnamce zase v Kambodži (kterou sice osvobodili od Rudých Khmerů, ale prostě tam vpadli, a to se neodpouští). O kousek vedle se mydlí Pákistán s Indií…
jestli jsme to s tou globalizací náhodou nepřehnali
Pakty v této nestabilní části světa za účasti „Amíků“ nejsou novinkou. SEATO vydrželo 23 let, CENTO pak 24. Sousední pakt USA, Austrálie a Nového Zélandu ANZUS stále trvá. Pokud ovšem přežije novozélandské naštvání z nové situace.
Mocenská pozice Číny
Nová je spíš silná mocenská pozice Číny. Ať už je to jakkoliv, nějaká studená válka se nám zase ukazuje. Ale hlavně se potvrzuje, že mocenská posedlost s nacionalismem, nenávistí a mnohdy i chudobou tvoří základ pro permanentně se vracející napětí. A někdy bohužel i války.
I když k žádnému útoku na 99,99 % nedojde, vznikají nové, i ekonomické otázky. Především tváří tvář různým čínským hrozbám (a ta k Tchaj-wanu nemusí být lichá), informační uzavřenosti země draka, zneužívání krize ke zdražování atd. A sice, zda jsme to s tou globalizací náhodou nepřehnali. A zda za to teď nebudeme tvrdě platit. Protože být závislý na roztopeném kotli, jehož ventil ovládá bůhví kdo, není dvakrát bezpečné.
