Bez nových jaderek nebude dost energie a nesplní se emisní cíle

Ilustrační foto: PublicDomainPictures from Pixabay

Ve Stockholmu se 28. února konalo mimořádné zasedání, v němž 11 zemí Evropské unie podepsalo spojenectví v úsilí o renesanci výroby energie z jádra. Využije toho Česká republika, aby i přes odpor sousedního Rakouska a Německa prosadila svou energetickou nezávislost? 

Novou alianci utvořili resortní ministři průmyslu Bulharska, Chorvatska, Česka, Francie, Maďarska, Finska, Nizozemska, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska. Jak uvedlo ministerstvo energetiky Francie, s 56 reaktory po USA světového lídra v mírovém využití jaderné energie a tím také neformálního předáka nového spojenectví, 11 ministrů energetiky se dohodlo na užší spolupráci na poli jaderné energetiky. Po jednání také jasně zaznělo přesvědčení zúčastněných zemí, že bez návratu západních demokracií k jádru nebude možno zajistit dostatek stabilní, bezpečné a cenově dostupné energie a splnit ambiciózní dekarbonizační cíle. 

Jak uvedl portál Montel News, cílem nového spojenectví má být prohloubení spolupráce jaderných sektorů těchto zemí, které má spočívat ve spolupráci dodavatelských řetězců, stejně tak jako ve zkoumání možností společného výcviku pracovníků a společných průmyslových programů na podporu stávajících zdrojů i nových projektů. Švédsko se jednání nezúčastnilo, protože jako země aktuálně předsedající Radě EU chtělo zachovat neutrální postoj. Ale nová švédská pravicová vláda již zahájila rozhovory s francouzským jaderným koncernem EdF o možné výstavbě nových bloků.

Francie jde do čela aliance

Stockholmská jaderná aliance zúčastněných zemí EU je nesmírně důležitý akt, protože Evropská komise jen se skřípěním zubů zařadila dočasně loni jádro do podporovaných udržitelných zdrojů. Nepochybně také zde hrála klíčovou roli Francie, která chce postavit 14 nových jaderných reaktorů a obnovit zastarávající kapacity. „Výměnou“ za povolení jádra dostali Němci a další země souhlas zařadit do taxonomie také zdroje na emisní zemní plyn. Ten Německo a jiné státy nezbytně potřebují jako rezervní zálohu pro časově omezené a nestabilní solární a větrné zdroje, jejichž růst nadprodukce by posléze měl výrobou zeleného vodíku elektrolýzou do konce 30. let zemní plyn prý zcela nahradit. 

Usnesení vlády ČR č. 260 o Vyhodnocení naplňování Státní energetické koncepce ČR (2015) ze dne 8. března 2021 uložilo místopředsedovi vlády, ministru průmyslu a obchodu a ministru dopravy předložit vládě ke schválení do 31. prosince 2023 návrh aktualizace Státní energetické koncepce. Pokud jde o jadernou energetiku, v dokumentu se počítá s dokončením výstavby nového jaderného reaktoru v Dukovanech v roce 2036. Další tři jaderné reaktory by měly být v Dukovanech a Temelíně postaveny do 40. let s cílem dosáhnout zhruba 50% podílu jádra na výrobě elektřiny do roku 2050 (dnes zhruba 37procentní) a mělo by se využít tepla z JE Temelín a JE Dukovany. Současně tato strategie ve 30. letech předpokládá již komerční využití také malých modulárních reaktorů pro výrobu elektřiny, tepla a vodíku. Vše má směřovat k tomu, aby i při stoupající spotřebě elektrické energie byla ČR ve výrobě elektřiny soběstačná minimálně z 90 procent.

Na časovém plánu rozvoje jaderných zdrojů v ČR zarážejí neúměrně dlouhé prodlevy. Experti ČEZ nyní v přísně utajeném režimu vyhodnocují nabídky, předložené na podzim 2022 firmami z Francie, USA a Jižní Koreje na nový jaderný zdroj v Dukovanech s výkonem 1200 MW s opcí na další tři reaktory. V létě roku 2024 má vláda ČR o dodavateli rozhodnout, aby se začaly na národní i unijní úrovni řešit všechna povolení, jež mají být k dispozici někdy kolem roku 2030. Pak se teprve začne stavět, aby se zkušební provoz prvního nového bloku mohl v Dukovanech rozjet v roce 2036. Proč to všechno tak neúměrně dlouho trvá? Polsko ukazuje cestu daleko rychlejší.

Polsko chce mít novou jaderku za 9 let, Česko za dvanáct

Polská ministryně pro klima a životní prostředí Anna Moskwová 22. února ve Varšavě podepsala bez tendru napřímo jménem vlády smlouvu s americkou společností Westinghouse Electric Company. Stalo se tak symbolicky za návštěvy prezidenta USA Joa Bidena v Polsku. Přestože Polsko žádné zkušenosti s jadernou energetikou na rozdíl od ČR dosud nemá, všechna povolení chce zařídit na polské i eurounijní úrovni tak, aby v roce 2026, tedy už za tři roky, mohlo novou jadernou elektrárnu začít stavět a v roce 2032 ji zprovoznit. Další podobný přímý kontrakt zadala varšavská vláda Jihokorejcům. Polsko chce v rekordně krátké době postavit tři jaderné elektrárny s výkonem až 9000 MW. K tomu navíc podepsalo dohody s vývojáři malých modulárních reaktorů NuScale a Last Energy. Přestože Polsko chápe význam nově budovaných obnovitelných zdrojů, považuje jadernou energetiku za klíčovou součást transformace své energetiky i celé ekonomiky závislé dosud z 80 procent na uhlí.

Zdá se, že na rozdíl od váhavého a vnitřními politickými konflikty a energeticko-ekonomickou krizí zpomalovaného Česka, si Polsko dobře uvědomilo, že byrokracie na národní i bruselské úrovni může zásadně zpomalit inovační proces. Proto v roce 2022 přijalo příslušné reformy regulačních procesů s cílem urychlit výstavbu jaderných elektráren. Díky těmto reformám polská vláda může rychle a kontinuálně informovat investory, aby se zkrátily povolovací lhůty, stejně jako se omezila byrokracie spojená s udělováním provozních licencí pro co nejrychlejší připojení jaderných elektráren k polské rozvodné síti. Proti ČR tak Polsko zkracuje „papírování“ o tři roky a novou jadernou elektrárnu chce mít v provozu za devět let, Česko za dvanáct. Ztráta tří let plného provozu dvou velkých bloků znamená nevyrobit 60 TWh elektřiny, to je loňská čistá spotřeba elektřiny v ČR.  

Komunistické Československo rozestavělo nebo dokončilo celkem 12 jaderných reaktorů, z nichž demokratickou Českou republiku dodnes spolehlivě zásobuje energií 6 reaktorů. Z toho čtyři 500MW v Dukovanech (zprovozněny v roce 1985 až 1987) a dva 1000MW bloky v Temelíně (zprovozněny 2002 a 2003). Naše republika i přes značnou jadernou pauzu a zastavení tendru v roce 2014 na stavbu dvou bloků v Temelíně má stále ještě dostatek zkušeností jak z výstavby, tak ze spolehlivého provozu obou jaderných elektráren.

Do jádra za všech okolností?

Nyní se ukazuje, že v dalším rozvoji jaderné energetiky se nás Polsko chystá rychle předběhnout. Ostatně nebude samo: řada z členských zemí zmíněné jaderné aliance se chystá nové reaktory také stavět, přičemž investorské zdroje z demokratických zemí nejsou neomezené. A česká ekonomika, tuzemský průmysl, zvláště strojírenství a odborné školství, potřebuje s dostatečným předstihem na 100 % vědět, že do nové jaderné ofenzívy se půjde za všech okolností. Realističtí experti na energetiku vědí, že konec energetického využívání uhlí je spojen jedině s náběhem nových jaderných zdrojů. Slunce a vítr nemůže nejprůmyslovější zemi EU spolehlivě pohánět 365 dní v roce a 24 hodin denně. 

Stavba jednoho bloku nedává smysl

Schéma výstavby pouze jediného bloku v Dukovanech nedává racionální ekonomický smysl: budou-li se najednou stavět dva bloky, nepochybně dojde soustředěním všech stavebních, technický a lidských kapacit ke značným úsporám díky ekonomice z rozsahu. Přitom spoléhat se na to, že stávající čtyři 500MW bloky v Dukovanech vydrží 60 let a že k nim jen stačí přistavět jeden velký nový blok, je riskantní. Investor, který dokončí oba nové plánované 1200 bloky v Dukovanech (je zde kapacita chladící vody celkem na kapacitu 3200 MW), se pak pochopitelně s celou svou technikou a personálem může přesunout na staveniště nového „jaderného dvojčete“ v Temelíně. Tak to autorovi tohoto článku vysvětlují jaderní fyzici a příslušní manažeři.

Odpovědní ministři české vlády by se tedy co nejrychleji měli inspirovat postupem vlády polské, která si získává stále větší respekt v suverénním postupu v energetické politice, kdy Varšava tvrdě vymezila hranice ekonomické a sociální únosnosti zelené ideologie z Bruselu. Vzhledem ke své bolestné historické zkušenosti Poláci dobře vědí, co musí udělat pro svou bezpečnost, a to nejen energetickou, pro zachování svrchovanosti a rozvoj národního hospodářství. V tomto smyslu polská politika jednotně ve vládě i opozici hájí jediné: národní zájmy Polska.

Do Varšavy, která je dnes ve Washingtonu vnímána jako nejvěrnější spojenec USA na evropském kontinentu, to čeští politici mají zhruba o 300 km blíže než do Bruselu. Pokud tomuto bonmotu v Praze dokáží či chtějí politici porozumět.