A makat tu bude kdo?
„A tohle nás má živit v důchodu,“ zvolal náš třídní na průmyslovce, ukazuje kolegovi zástup znuděných obličejů. Málokdo tehdy tušil, že právě naše generace bude dřít, až se z ní bude kouřit. Ti mladší chtějí žít jinak. Bylo by to dobře, kdyby nechuť zatnout zuby a makat nezačala přecházet do extrému.
Patří k charakteristikám stárnutí, že člověk vidí na mladších jen to špatné. Že považuje nastupující generace za horší sebe sama. Přitom takzvaní mileniálové se podle průzkumů – starších i novějších – naopak vyznačují řadou sympatických vlastností. Především už nechtějí svůj život spojovat hlavně s kariérou a prací. Nechtějí jen makat, chtějí žít. Což je prima, protože generace, která nastupovala do aktivního života po revoluci, se skoro udřela.
Akorát to má háček – za tu ne příliš velkou dávku práce mnozí očekávají hodně peněz. To generace ještě mladší, narozená již v době internetu a nazývající se Z, se naopak ráda části peněz vzdá, pokud ve své práci bude vidět smysl.
Kdo se hned teď začíná chovat v duchu kultury pohoršování, asi se naštve na autora tohoto textu. Oni totiž podle něj ti mladí mají plné právo na svůj pohled na život. A v lecčems jsou možná sami vůči sobě zodpovědnější než my, starší padesátníci. Nás revoluce zastihla na prahu nástupu do práce. A poměrně brzo jsme zjistili překvapivou věc – střední třída tady dlouho nebude. Nůžky se rozevřou, a buďto bude člověk makat (nebo krást, ev. prodat svou genialitu – ale to se povedlo jen někomu, stejně jako restituovat), nebo bude zle.
buďto bude člověk makat, nebo bude zle
Mnozí dodnes považují za odznak své důležitosti, že na dovolenou neodjíždějí bez počítače a jsou stále k dispozici. Že nikdy neodpočívají. Je to ten život, který je naplňuje? Odpověď je individuální, ale mnozí se najednou nestačí divit, jak jejich děti vyrostly skoro bez nich, jak si nenaplnili leckteré ani jednoduché sny.
A ty děti se měly zatím docela dobře. Generace dnešních 18+, z níž někteří třeba právě odmaturovali, už od mlada mohla cestovat, chodit po koncertech, naplňovat své koníčky tak, jak se nám o tom ani nezdálo.
Generace 18+ se měla dobře. najednou přichází šok
A najednou takový člověk jde na vysokou školu. Pokud do jiného města, zjistí třeba, že na hodinovou přednášku pojede hromadnou dopravou několik hodin. Takže sáhne po autu, a uvědomí si, kolik stojí pohonné hmoty a možná i další náklady s ním spojené. Rozhodne se najít si ve městě ubytování. A nestačí se divit, kolik to stojí. Taky mu možná přitom dojde, že vlastnické bydlení bude pro leckoho z jeho generace nenaplněným snem. Teď už i auto…
Makat do úmoru, žít na dluh, třást se strachy, zda úvěry splatí, … dojíždět kilometry za prací. Ne, to se nikomu nechce. Taková perspektiva není zrovna ideální. Takže se najdou jiné cíle. Třeba šetřit vodou, brát se za práva LGBT+. Sám jsem zažil slovní útok studentů, kterým jsem ukázal komentář považující současnou hyperkorektnost za přehnanou.
Generace sněhové vločky
K tomu všemu se mnozí cítí křehcí a zranitelní. Ne nadarmo se mezi psychology (a už i v médiích) generaci Z říká generace „sněhové vločky“. Protože hned roztaje. (Jednou mi na přednášce začaly studentky vyprávět jedna přes druhou, jak nestíhají studovat, protože jsou pořád u doktora. Zeptal jsem se, zda je v sále někdo, kdo netrpí chronickou chorobou – ještě že to na mě neřekly. Nepřihlásil se nikdo.)
Ale na všechno se lze dívat i z druhé stránky. Přestaňme s litováním. V 90. letech se dal byt 3+1 i v Praze koupit třeba za tři a půl milionu. Jenže průměrný plat byl v roce 1995, kdy začínaly hypotéky, 8804 korun. No vážně, a většina lidí brala samozřejmě méně. Kolem 80 tisíc lidí dokonce vydělávalo do tří tisíc korun. A úrokové sazby? Dvoutýdenní repo sazba byla nad deseti procenty. Při měnové krizi v roce 1997 pak vyskočila krátkodobě až na 39 %. Snad nikomu v těch pár týdnech nekončila fixace.
Dvoutýdenní repo sazba byla nad deseti procenty
Pokud člověk bude na generaci Z chtít hledat něco pozitivního, najde. Že se chtějí vrátit i k jiným hodnotám, než jsou domy, byty, auta, peníze a úspěch. Jenže někdo na spokojený život musí vydělat. Od covidu se Evropa potýká s mizernou pracovní morálkou. Počet odpracovaných hodin v ekonomice i přes vysokou zaměstnanost klesá. A nejde o těch pár experimentů se čtyřhodinovým pracovním týdnem. Spíš o zkrácené úvazky apod. K tomu si připočtěme, kolik lidí na home office tráví velkou část dne jinými aktivitami než pracovními.
Uvidíme. Zda si za pár let budeme říkat: „A tohle nás má v penzi uživit?“ Anebo se budeme divit, jak bude ten nový svět příjemnější a lidštější. A pak je tu třetí možnost. Že si spolu s Michalem Prokopem budeme zpívat: „Snad nám naše děti prominou.“ Oni taky odrážejí, v čem vyrůstaly. Ve světě, kde slova „šťastný“ či „spokojený“ nahradilo „úspěšný.“
Jak napsal na youtube uživatel @miridudi3689: „z Mertova textu značně mrazí….A možná to dnes platí víc než tehdy…., kdy jsme aspoň mohli tiše nadávat na „společného nepřítele“….“
