Jediný komunista, jehož obraz nosily holky na klopách
Vzápětí poté, co tento svět opustil Michail Gorbačov, objevily se v médiích komentáře pochvalné i zatracující. Dovolím si místo toho spíš osobní vzpomínku na léta, kdy se stal pro mnohé lidi nečekanou hvězdou.
Když zemřel Leonid Iljič Brežněv, nikdo netušil, že se blíží čas radikálních změn. Do čela KSSS se dostal Jurij Andropov. Většinové české populaci málo známý bývalý šéf KGB. Začal vyhozením několika lidí z klíčových pozic, říkalo se, že nechal zavřít šéfa největšího moskevského obchodního domu GUM a rozprášil nejednu kliku rozkrádající stát. Založil jakousi obdobu českého Prognostického ústavu. Vyprávěl se dokonce vtip: Jaký je rozdíl mezi Atropinem a Andropovem? Lék Atropin rozšiřuje zorničky, zatímco Andropov stahuje pr… řekněme hýždě.
Ve funkci však vydržel pouhých 15 měsíců. Zemřel a hned se začalo spekulovat, zda šlo o přirozenou smrt. Jeho nástupce Konstantin Ustinovič Černěnko skončil, rovněž pro úmrtí dokonce už po 13 měsících. Sovětský svaz vypadal jako kolos, který nikdo neřídí.
Nikdo ho neznal
Když Sojuz oznámil nástup Michaila Gorbačova, opět ho skoro nikdo neznal. Po pravdě i proto, že většina jmen profláknutých za Brežněvovy éry (snad s výjimkou Andreje Gromyka) už prostě ze světa politiky zmizela. Hlavní pocit byl asi takový, že tenhle člověk je o něco mladší, a tak snad vydrží déle.
Stalo se však něco, co nikdo nečekal. Mezi lid český samozřejmě přicházely informace postupně a se zpožděním. Najednou tu ale bylo slovo přestavba. Nikdo tomu moc nerozuměl ani nevěřil. Ale objevovala se slova jako zisk, a občas dokonce i trh. Slovo glasnosť se radši nepřekládalo. Nicméně některé články v ruské Pravdě (o stalinských represích, o ekologii…) byly svou otevřeností pro nás šokující a v českých podmínkách nemyslitelné.
Těžko říct, jak se vlastně při tehdejší zkostnatělosti médií mohl vůbec „Gorby“ stát tak populárním. Snad to byla opakovaná americko-sovětská jednání o odzbrojení. Možná Gorbačovovo vystupování, oblékání – zkrátka nepůsobil jako figura ale jako skutečný člověk. Zatímco jeho tři předchůdce jsme znali spíš jen ze záběrů sjezdových vystoupení, Gorbačov začal jednat s ostatními státníky, a to hlavně západními. S Ronaldem Reaganem, Helmuthem Kohlem, Margaret Thatcherovou… Chodil na tiskové konference, vystupoval v médiích.
nepůsobil jako figura ale jako skutečný člověk
Proč jsme měli pocit, že se s ním uvolňují poměry a společnost se demokratizuje, když se až na drobnosti u nás nic takového nedělo? Že v roce 1988 oznámil opuštění Brežněvovy doktríny, což znamenalo, že si od té doby mohly sovětské satelity včetně ČSSR o sobě rozhodovat sami, se k nám snad ani nedostalo. (Ani, že v roce 1989 nakázal ruským vojskům v ČR zasáhnout proti Československé lidové armádě, kdyby vytáhla proti lidu.)
Snad odchod Gustáva Husáka a Ludomíra Štrougala z klíčových funkcí naznačoval, že přišel čas nějakých změn. Ovšem u nás spíše kosmetických. Možná ale Gorbačov pouhým vyhlášením přestavby a glasnosti řekl, že do té doby to bylo špatně. I to byl na tu dobu šok.
Když přijel v roce 1987 do Prahy, vítaly ho davy lidí. Záhy poté se začaly jeho portréty objevovat na takzvaných, tehdy populárních plackách. Doplněné srdíčky či nápisy „I LOVE GORBY.“ A děvčata, která snila o západním světě, je najednou začala nosit na klopách kabátů a bundách. S něčím takovým se mohl mezi komunisty srovnávat snad jedině Che Guevara. Stal se hvězdou. Komunista hvězdou. A mnozí měli pocit, že se nějak volněji dýchá. Na VŠE jsme dokonce začínali používat termíny jako stalinisti a reformátoři.
Proč jsme měli pocit, že se společnost demokratizuje, když se nic takového nedělo?
Jak ale tato supernova zazářila, tak také zmizela. Po rozpadu sovětského bloku přišel i rozpad Sovětského svazu. Řada republik toužila po nezávislosti a Boris Jelcin po „federalizaci“ SSSR vedl Rusko úplně jinak, než prezident svazu chtěl. Navíc vystoupil z komunistické strany. Při pokusu o srpnový puč se za svého soka postavil, ale Gorbačov po vysvobození z domácího vězení se už jen marně snažil zachránit zbytky KSSS i jakéhosi postsovětského společenství.
Zmizel jak popová hvězda
Koncem roku 1991 rezignoval na funkci prezidenta SSSR, který následně zanikl. Jeden z nejpopulárnějších politiků historie, muž, který pomohl uvolnit stavidla svobody pro stamiliony lidí, neodešel jako hrdina, ale jako poražený.
Pro ortodoxní komunisty zůstal tím, kdo rozbil východní blok. Možná i za mrzký peníz. Pro spoustu ostatních bývalým komunistou, který to sice dělal jinak, ale pořád to byl komunista. Jak k němu svět vzhlížel s nadějí, tak se o něj skoro přes noc přestal zajímat. Zmizel jako popová hvězda, která se přežila.
Jako by naplnil ono heslo o revolucích, které požírají svoje děti. Tedy v tomto případě spíše své strůjce. Na rozdíl od Dantona a Robespierra ho to aspoň nestálo život. V Rusku mu ale miliony lidí nemohou přijtí na jméno. Název knihy, kterou napsal spolu se Zdeňkem Mlynářem, je dost výmluvný: „Reformátoři nebývají šťastní.“
