Úspěšných 30 let v OECD, ale ta produktivita…
Česká republika se stala členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující nejvyspělejší země světa, na konci roku 1995 jako první z transformujících se ekonomik střední Evropy. Třicetiletá účast v tomto spolku potvrzuje úspěšnou transformaci Česka v exportně orientovanou tržní ekonomiku. Její budoucí rozvoj ale závisí na úspěšném vyřešení strukturálních úkolů, jako je posílení růstu produktivity, rozvoj high-tech výroby, zvyšování vzdělanosti a podpora vědy a výzkumu.
Reálná produktivita práce se za tu dobu v Česku téměř zdvojnásobila, což pomohlo částečně dohnat starší členské státy. „Zatímco před rokem 2008 zaznamenávala produktivita rychlý růst, v současné době je v České republice i dalších evropských zemích patrná její stagnace,“ komentuje Marek Rojíček, předseda Českého statistického úřadu (ČSÚ), pozoruhodnou analýzu, kterou úřad vydal při příležitosti letošního výročí. Ustrnutí produktivity se začíná jevit jako významné riziko budoucí prosperity a sociálních funkcí státu.
Česko při vstupu do OECD ekonomicky předčilo ostatní země, které v té době do OECD vstupovaly. Nejvyšší tempo v rámci období od roku 1995 měla produktivita práce v letech 2000 až 2006, později po mírném poklesu ještě v letech 2009 až 2019. Pak do roku 2024 je patrná stagnace, která ovšem (byť na vyšší úrovni produktivity práce) postihla celou OECD.
Celkově se produtktivita práce do roku 2024 zvýšila o zhruba 70 procent. Největší podíl na tom měl zpracovatelský průmysl, v němž produktivita stoupla bezmála na čtyřnásobek. Po roce 2010 ale více posilovala produktivita ve službách. Z nich vynikalo peněžnictví a pojišťovnictví, ale rovněž informační a komunikační činnosti.
„Růst produktivity v průmyslu nastal díky zahraničním investicím, které se zaměřily na exportní odvětví. Společnosti pod zahraniční kontrolou hrají zásadní roli ve skladbě finančních zdrojů pro vědu a výzkum, který představuje klíčový předpoklad pro růst produktivity,“ říká Rojíček.
Nutnost udržení konkurenční schopnosti a tempa modernizace v průmyslu nutí k reinvesticím, což ale nelze tvrdit v případě finančních služeb, které spolu se sektorem informačních technologií, zvýšený růst produktivity práce vykazují po roce 2010. V tomto odvětví tak silná nutnost modernizace není, respektive není tak drahá. Na celkové sumě dividend 312 mld. Kč, které loni odtekly k zahraničním vlastníkům tuzemských podniků, se bankovnictví a pojišťovnictví podílelo 111,3 miliardy korun. Je to 89 % finančními podniky vytvořeného zisku. Na druhém místě je energetika (77 %), následovaná výrobou dopravních prostředků, automobilovým průmyslem a strojírenstvím (70 až 73 %). To vyplývá z přehledu České národní banky.
„Z celkového zisku zde zahraniční vlastníci během poslední dekády v průměru reinvestovali jen necelých 30 procent ročně. Nejsou tedy příliš motivováni vydělané peníze nechat znovu pracovat v České republice. Zásadní vliv na to má mimo jiné úroveň tuzemského podnikatelského prostředí – je extrémně nepřátelské a obtížně předvídatelné,“ zhodnotila Eva Zamrazilová, viceguvernérka ČNB, v rozhovoru pro magazín ExportMag.
Ve vzdělání, které je dalším významným zdrojem růstu produktivity, má Česko protichůdnou pozici. S přehledem má nejvyšší podíl populace s ukončeným středním vzděláním v OECD. Je to výsledek tradičního systému učilišť a středních odborných škol. Absolventi však mají omezenou možnost pokračovat na některé vysoké škole, upozorňuje ČSÚ. Vysokoškolské diplomy má něco přes 30 % populace a tento podíl tak zůstává jedním z nejnižších mezi vyspělými zeměmi. Průměr OECD se blíží 50 procentům. „Oproti zemím OECD Česko méně využívá zkrácených terciárních programů, jako jsou VOŠ nebo profesně zaměřené bakalářské obory,“ poznamenává ČSÚ.
Zvyšující se vliv sociálních nerovností negativně ovlivňuje studijní výsledky žáků i kompetence dospělé populace. „Předpokladem pro úspěšnou modernizaci Česka je nová podoba vzdělávacího systému, který je zatím zaměřen na střední odborné školství. Nezbytný je i důraz na celoživotní vzdělávání,“ upozorňuje Marek Rojíček.
Celkové výdaje na vzdělávání jsou u nás dlouhodobě nižší než průměr OECD, což platí i pro vědu a výzkum. Za posledních 30 let počet výzkumníků na tisíc zaměstnanců nicméně výrazně vzrostl a nyní se téměř vyrovná průměru zemí OECD. V počtu patentových přihlášek ale Česko za průměrem OECD dlouhodobě výrazně zaostává. „Česko na přelomu tisíciletí vsadilo na příliv zahraničních investic, které se zaměřovaly na exportní odvětví. Společnosti pod zahraniční kontrolou hrají zásadní roli ve skladbě finančních zdrojů pro vědu a výzkum, který představuje klíčový předpoklad pro obnovení růstu produktivity. Zahraniční kapitál ale na druhou stranu znamená i vysoké odlivy zisků, které v poměru k HDP patří k nejvyšším mezi zeměmi OECD,“ dodává předseda ČSÚ.
Jedním z podstatných ukazatelů vývoje produktivity práce jsou mzdy. Ty se v ČR pohybují kolem 60 % průměru OECD. Konvergence kupní síly průměrné mzdy v Česku k úrovni v OECD probíhá nerovnoměrně. Nejvíce byla patrná v období 2000 až 2007 a 2014 až 2019. „Po roce 2019 se pozice Česka zhoršuje vlivem vysoké inflace a méně příznivého vývoje produktivity práce. Kupní síla mezd v Polsku i pobaltských státech v posledních letech vystoupala mírně nad úroveň Česka,“ upozorňují autoři studie ČSÚ.
Průmysl navíc už řadu měsíců stagnuje a snižuje počet zaměstnanců. Zároveň roste míra nezaměstnanosti, protože sektor služeb už nemá absorbční kapacitu. Na druhou stranu, podle Úřadu práce ČR nejvyšší zájem ze strany zaměstnavatelů je o pracovníky se základním vzděláním v dělnických nebo ještě nižších pomocných profesích, které přidanou hodnotu nijak nepovzbudí. Trend je takový, že kvalifikovaní zaměstnanci odcházejí z průmyslu do nekvalifikovaných pomocných zaměstnání do služeb, dopravy a logistiky s výrazně nižšími platy. Důvěra podnikatelů v další hospodářský vývoj klesá už 4 měsíce v řadě.
Studie je varovná zejména v tom smyslu, že při očekávaném demografickém vývoji, při kterém bude ubývat práceschopného obyvatelstva a naopak přibývat osob závislých na důchodu či sociálních příspěvcích, budou ohroženy veřejné finance. Nebo-li při snaze zachovat sociální rozměr státu bude se prohlubovat deficit veřejných rozpočtů. Podstatným a možná jediným lékem proti tomu je růst produktivity práce.
Pregnantně to vyjádřil ekonom Vladimír Pikora, nově předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, v rozhovoru pro týdeník Echo. Na otázku ohledně důchodové reformy řekl: „To, co k vyřešení důchodové reformy skutečně potřebujete, je dlouhodobá hospodářský strategie. Potřebujete pozměnit strukturu ekonomiky tak, aby u nás vznikala vyšší přidaná hodnota. /…/ Dobře placený člověk uživí více důchodců.“