Zachraňte Dobbyho hrob! Fikce se začíná stávat realitou

Byla by to úsměvná historka, kdyby tak trochu nenesla znamení doby. Příznivci Harryho Pottera si stížnostmi vynutili přeložení podzemního kabelu, který má propojit Irsko a Spojené království, aby neprotnul Dobbyho hrob. I přesto, že onen hrob vlastně vůbec neexistuje.

Jasně, že kulturní památka či kultovní místo nemusí vždy souviset jen s reálnými postavami a stavbami. Asi by nám přišlo divné, kdyby nějaká cesta nebo zařízení měly například poškodit Staré bělidlo v Babiččině údolí. A to i přesto, že ve skutečnosti rodina Panklových žila jinde a do daného domu jej umístila toliko Božena Němcová ve svém díle.

Naštěstí by to nemělo hrozit, protože se nachází v chráněném území. I když pohled na to, co se dnes děje v Jeseníkách a kolem železničního mostu, může takové tvrzení snadno zpochybnit.

Jsou tu ale i další rozdíly. Ten hlavní spočívá v tom, že podle zpráv z BBC a dalších serverů se kultovní mohyla zřejmě nijak poškodit neměla. Kabel měl vést pod zemí. Šlo tedy o to, aby kabel neproťal skřítkův hrob – ve kterém ale samozřejmě žádné pozůstatky fiktivní románové postavy odpočívat nemohou a také neodpočívají.

Přesněji řečeno, v písku, protože ani ten hrob tam není. Jen jakési pietní místo. Vzniklo u pláže, kde měl Dobby zemřít. Přesněji, kde se jeho filmová smrt natáčela. A místní jej chtěli v minulosti nechat odstranit, protože jim přijde jako poměrně odporná směs kamenů, střepů, plastových výrobků a ponožek. Ekologové navíc upozorňovali, že se vše může uvolňovat do oceánu a samozřejmě škodit tamní fauně. Nakonec úřady „pomník“ nezrušily, avšak vážně o této možnosti uvažovaly.

Legendární skřítek není jedinou románovou či filmovou postavou, která má „pomník“. Například Rocky Balboa má sochu, Julie má svůj hrob, i když v něm samozřejmě nikdy nespočinula. Obojí jsou ale reálné výtvory. Stejně jako ono bělidlo, které je samo o sobě historickou stavbou.

Zprávy se nezmiňují, zda by při pokládání kabelu nemusela být ona mohyla, či jak to nazvat, dočasně odstraněna. Je ale u stavby za 430 milionů liber (přes 12 miliard korun) téměř banalitou ji vrátit na místo v původní podobě.

Přesto projektový manažer rozhodl o přeložení trasy. Ta se sice dotýká reálných památek z doby bronzové, ale to zjevně tolik nevadí.

Bylo by snadné říct, že se lidé už úplně zbláznili. Ba ne, každá generace má své fiktivní hrdiny. Otázka zní, nakolik je uctívá, i když ví, že nejsou skuteční. A nakolik jim vadí možné poškození nejen symbolu uctívání symbolu (Dobby je bezesporu ztělesněním dobra, oddanosti a obětavosti), ale i protnutí ničeho. Tedy „půdy“, kde nikdo neleží.

Je zjevné, že dnešní mladé víc zajímá hudba s minimem tónů, bez melodie, dynamiky a s jednou dobou než ta složitá, nabitá emocemi. Také, že sledují raději příběhy nejen fiktivní, ale i fantazijní, bez vztahu k realitě, a čím dál častěji animované. Je to jako útěk do paralelního světa, podobně jako sociální sítě nebo změna stavu vědomí pomocí drog (nebo utlumení částí mozku a stimulace jiných).

Jenže to má jeden háček – ten svět je fiktivní pro nás, staré boomery. Čím víc se v něm budou lidé pohybovat, tím víc se pro ně bude stávat reálným. Nejde o nějakou vizi kvantové fyziky, že pozorováním vytvářím realitu. Ti lidé budou stále dýchat vzduch, jíst jídlo (otázka zní, nakolik umělé) a když nasekají dluhy, přijde na ně exekutor. Ovšem jejich náhled na svět, na to, čemu budou věřit a co od něj budou chtít, bude čím dál více utvářen fiktivními postavami a algoritmy umělé inteligence (omlouvám se expertům, kteří by to možná nenazvali algoritmem). Až se to stane normou, naplní se ona dialektická (a marxisty poněkud zneužitá) myšlenka na přeměnu kvantity v kvalitu. Čím víc lidí tomu uvěří, tím víc se bude posouvat okno normality.

Bylo by zajímavé zjistit, kolik by získala románová nebo filmová postava, kdyby ji někdo naoko pustil do voleb. Jasně, byly by neplatné, takže se to asi nikdy nestane. Ale za pokus by to stálo. Obávám se, že výsledek by nás mohl překvapit.