Macinka četl Rudé právo, možná poprvé v životě
Vypadá to jako další drobná mediální „kauza“, ale je to skandál. Petr Macinka, ministr zahraničních věcí, si při projevu prezidenta republiky v parlamentu čte staré Rudé právo. Výtisk, který v době svého vzejití Macinka sotva znal, bylo mu dvanáct let.
On, ostatní Motoritké, hlavně Filip Turek a Boris Šťastný (tedy většinou) se snažili v investigativním článku pro server Aktuálně.cz vysvětlit, že nešlo o schválnost či manifestaci, ale o jakousi „náhodu“, protože si ty výtisky jaksi náhodou vzali s sebou z poslanecké kanceláře, kam jim je kdosi jaksi náhodou přinesl a Macinka, jaksi náhodou, se ocitl v záběru zpravodajských kamer a jaksi náhodou si ty noviny četl vzhůru nohama a zrcadlově obráceně, jak si jaksi pohotově všiml vydavatel serveru Neviditelný pes a novinář Ondřej Neff, od kterého jsme si vypůjčili také titulní fotografii.
Věřme tomu asi tak, jako že Filip Turek jel 200 km/h po německé dálnici, nebo že podniká v moštárně. Ano, až sem sahá novinářská paměť a důvěra v politiky.
K věci: prezident Petr Pavel se obracel na poslance jako na „dvě stě osobností“ s apelem dohodnout se na několika hlavních úkolech, důležitých pro budoucnost naší země. Můžeme diskutovat o těch hlavních úkolech nebo jejich pořadí, jak se říká „prioritách“, ale tón a vyznění prezidentského projevu byl zřetelný, ani koaliční ani opoziční, jak (s oblibou říkám, já vím) státnický.
Hned se na internetových diskusích zahemžily příspěvky o tom, kdo z „loutkovodičů“ mu ten projev psal. Nejspíše někdo ano. Podobně jako Macinkovy nedávné projevy v OSN, které jsem ve Světě hospodářství ocenil podobně vysoko. U politiků už to tak bývá, že mívají své poradce a copywrtightry (spisovatele projevů), ale nakonec jsou to oni osobně, kdo se projeví a tím je podepíší. Tak, jako novinář může nastudovat spousty zdrojů, použít miliony citací, ale nakonec se pod článek podepíše sám osobně a také si ho osobně odskáče.
Petr Pavel je mužem minulosti, ročník 1961. Studoval, dospíval a začínal kariéru v komunistickém režimu, podobně jako miliony jiných občanů této země. Nezastávám názor, že „si to odpracoval“, jen říkám, že to nebyla ani jeho vina, ani jeho zásluha, podobně, jako to není dobrá kvalifikace pro post prezidenta republiky v této době. Ale stejně bezduché jsou výkřiky, jako že „jednou komunista, navždy komunista“. Tím bychom šmahem spláchli takové osobnosti, jakou byli například spisovatelé Pavel Kohout, Milan Kundera, Ludvík Vaculík (autor Dvou tisíc slov a doživotní komentátor Lidových novin), Ivan Klíma, Seifert, Halas, Hrabal, Nezval, Lustig… a dále politici Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Ota Šik nebo František Kriegel, který jako jediný z politických vůdců Pražského jara unesených do Moskvy v roce 1968 odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, a tam šlo o život. Je to také velmi dobrý důvod, nikoliv jediný, ale dostatečný, proč v roce 1989 se o funkci státního prezidenta neucházel Alexander Dubček, ať už z vůle vlastní, nebo nevůle jiných.
Rudé právo, které četl Macinka v úterý v parlamentu, vyšlo, když bylo Macinkovi 12 let. Přes jeho zápal pro politiku lze pochybovat, že v tom věku četl noviny, natož si na ně tvořil nějaký životní názor. Je jen laciné gesto si dnes z lidí, kteří komunismus zažili, dělat srandu. Ano, snad na nějakém večírku. Ale ne při procesu tvorby státní politiky. A už vůbec ne při projevu prezidenta republiky ve státoprávním tělesu. Dokonce Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, při Macinkově projevu v OSN raději odešel ze sálu, než by si přitom četl Komsomolskou Pravdu.
Můžeme to chápat jako pokračování Macinkovy osobní ignorance. Ale i kdyby si četl Playboye, vůči prezidentu republiky je to jen hulvátství.