Překladač, bydlení, bačkůrky a penál

Kolega Oleksandr už řadu týdnů neudělal žádný vtip, a že je denně sypal jako z rukávu. Po dvorku chodí zachmuřený a téměř neustále s telefonem v ruce. Má „tam“ příbuzné, sestry, neteře, své rodiče. Do Prahy za ním nejprve přijet nechtěli, teď už nemohou. Až minulý týden se sestře se dvěma dětmi podařilo vyklouznout z Ukrajiny. Šéf zapůjčil služební dodávku a s kolegou řidičem (Saša nemá řidičák) se pro ně vypravili do polského Valbřichu. Teď bydlí u Saši, jeho ženy a dvou dospívajících dcer v jejich malém 2+1 v Letňanech. Staří rodiče se prý ukrývají před válkou někde v lesích pod Kyjevem, ale nejsou tam sami, utěšuje se Saša, vynikající klarinetista a hobojista, kdysi člen Kyjevské filharmonie, zde už mnoho let vynikající údržbář.

Oleg má malou stavební firmu. Teď co chvíli shání ubytování pro manželky a děti svých zaměstnanců. Je ochotný za ně i něco zaplatit. Alespoň na pár týdnů, než si najdou něco trvalejšího. Náš společný kamarád se zeptal v jedné státní instituci, která nabízí pracovní místa Ukrajincům a má i ubytovnu, kterou ovšem nenabízí. Pokojík s kuchyňkou by asi nebyl problém, na pár dnů nebo týdnů. Musí to schválit generální ředitel, ten pak návrh pošle ministerstvu kultury, ministerstvu vnitra a ministerstvu zahraničí k připomínkám, a když nikdo nevznese námitky nebo vlastní požadavky na kapacitu ubytovny, dá se to na vládu a ta to asi schválí. Takže někdy začátkem května… „No jo, ale ty ženské už jsou v Bohumíně, tak dík…,“ povzdechl si Oleg.

Dáša je družinářkou v základní škole v centru Prahy. Už má ve své třídě tři malé ukrajinské děti. Už umějí česky pozdravit a říct, že potřebují na záchod. „Jsou to zlatíčka, moc se snaží a naše děcka zase baví je učit,“ říká Dáša. Má tam chlapečka, který se dva týdny s mámou ukrýval ve sklepě. Ve škole jsou v suterénu šatny. „Já ho tam prostě nedostanu, strašně se bojí,“ vysvětluje Dáša. Jiné Ukrajinčátko chodí v jediných botkách, nemá ani bačkůrky, a další kluk si nosí učení v igelitce, potřeboval by školní brašnu nebo baťůžek. A všechny nějaký penál a pastelky.

„S rodiči je to složitější,“ říká Dáša. „Někdy nedokáží pochopit, že neumíme ukrajinsky ani rusky a zlobí se na nás. Tak máme do mobilů stažené překladače, a oni něco řeknou do telefonu, ten mi to řekne česky, a pak zase obráceně. Většinou, když vidí, že se snažíme, se uklidní a začne se jednat.“ Dáša už holt nepatří ke generaci, pro kterou byla ruština druhým rodným jazykem z povinnosti.

V Jizerských horách, podél útulné roubené chaloupky fungující jako penzion pro turisty, parkuje luxusní SUV Audi Q7. S ukrajinskou značkou. V jednom z apartmánů je ubytován mladý pár se dvěma odrostlejšími dětmi, muž hovoří plynně anglicky. To Audi je jediné, co jim zbylo. Dům jim rozstříleli, ostatně, celé rodné městečno téměř přestalo existovat. Nemají zpráv o svých příbuzných. Přišli o práci, bydlení, přátele, kariéru, o všechny plány do budoucna.

Zdá se že tihle si nějak budou vědět rady. I když třeba budou začínat – nebo tady skončí – jako údržbáři.

Olegovi a jeho lidem pomohl známý, co dělá provozního v jednom předměstském hotelu. A jeden můj kamarád už mi slíbil aktovku a bačkůrky pro Dášu.