Nejde jen o výročí 17. listopadu. Spíš třeba o identitu
Každým rokem se 17. listopadu nejen v Praze na Národní třídě scházejí k uctění tohoto výročí desítky tisíc lidí. Spíš sametové revoluce než obětí druhé světové války z řad studentů. Svým způsobem se přitom ti váleční studenti zapsali do dějin dvakrát. I přesto, že tehdy to stálo život minimálně hned deset mladých lidí, je asi logické, že si připomínáme spíš události, které jsou časově blíž a měly vliv na dějinný zvrat v naší zemi.
Skutečnost, že na Národní třídu docházejí desítky tisíc lidí, letos jich dokonce mělo být podle Seznamu zpráv přes 100 tisíc, může svědčit o tom, že pro velkou část obyvatel jde stále o významnou událost. A něco, čehož odkaz je možná v ohrožení.
Oproti tomu na sociálních sítích běhají ankety s mladými lidmi na téma, co to ten 17. listopad je. Někteří vědí, jiní tuší, ale klidně letopočet posunou o pár či více let na jednu či druhou stranu, sem tam někdo přijde i s tím, že šlo o pád fašismu (jestli tím myslí konec druhé světové války, kterou v skutečnosti rozpoutal nacismus, čert ví).
Na jednu stranu, to v dnešní době asi nepřekvapí, na druhou, pokud člověk ty výpovědi vidí na vlastní oči, tak ano (mluvím o sobě). Přitom si osobně myslím, že i když znalosti historie jsou u dnešních mladých lidí mnohem horší než u dřívějších generací, zas tak hrozné, aby si mysleli, že 17. listopadu skončila válka, to není. Vycházím ovšem čistě ze svých zkušeností s vysokoškolskými studenty. U jiných skupin to po pravdě posoudit nemohu.
I my jsme jako děti brali historická data jen jako data. Rozsah válečných hrůz jsme si představit nedovedli, leckdo si možná i myslel, že to bylo „vzrůšo“. Jako dospívající už spíš. Proto, i když jsme měli své myšlenky a s pietou to nepřeháněli, pro nás pořád byl – tehdy ještě – 9. květen pojmem. Že by to už takhle nebylo?
Proti naříkání, že je to špatně, lze postavit jednoduchou námitku: no a co? Ti mladí mají svůj svět. K čemu je vlastně uctívání svátků, když je třeba z jejich pohledu zachránit planetu, z našeho zachránit ekonomiku a ochránit svobodu? Odpověď není vůbec jednoduchá.
Za prvé, má tahle otázka asi dobrý smysl třeba ve vztahu k uctívání sv. Václava. Je to něco hodně vzdáleného, a o odkazu tohoto světce pro dnešní dobu lze vášnivě polemizovat. Vždyť i historik, katolík Josef Pekař, rozlišoval mezi Václavem jako člověkem (a panovníkem) a Václavem jako symbolem. Přičemž právě ta symbolika byla asi důležitější a dnešnímu člověku už povětšinou tolik neřekne.
Má to ale platit o něčem, co tak silně formovalo dnešní podobu českého světa? Ano, můžeme říct, že jsme se od ideálů odchýlili. Že by k pádu komunismu došlo i bez 17. listopadu (asi ano). Ale pořád by bylo dobré si připomínat, že svoboda – byť v dnešní okrájené podobě – tu nebyla vždy. (Nakonec, vždyť i my jsme jako studenti v 80. letech byli nesvobodní, ale svobodnější než ti v letech 50. a 70. A i my bychom měli brát v potaz, že co jsme si mohli dovolit tehdy, nebylo ještě deset let předtím samozřejmé.) Je pak legitimní otázkou, nakolik si tito lidé budou té svobody vážit, pokud ji budou považovat za samozřejmou.
Je tu ale i ono za druhé. A to je otázka po identitě. Dnešní mladý člověk je asi z principu mnohem kosmopolitnější, a kdybychom se na to dívali jeho pohledem, méně „zaprděný“ a přilepený ke své hroudě než my. S tím může souviset i ona neochota jít bránit svou vlast, vycházející z různých průzkumů. My se vyhýbali vojně, kterou jsme brali jako nesmyslnou pakárnu. Válku jsme si v rámci socialistického tábora představit nedovedli. Ale kdyby na ní došlo, asi bychom šli. I my s modrými knížkami. Nepochybovali bychom o tom.
Lidská identita je něco, o čem kdysi psal Václav Havel v dobách, kdy se s ní člověk musel někdy i trochu tajit. Dnes se často odvozuje od příslušnosti k davu. Jsem úspěšný, jsem in, jsem manažer, jsem proti (všemu), jsem progresivní… Řada reklam nás dokonce vyzývá, abychom dali najevo svou osobitost tím, že uděláme to, co ostatní.
Asi nejvíc je ztráta pozice národa i země v jejím utváření vidět na vztahu k vlastnímu jazyku. Může to znít staromilsky. Vždyť i němčina má dnes v sobě řadu anglicismů. Ano, ale integrovala je. Dnešní mladí mnohdy mluví špatně česky (mají problém se slovní zásobou, skloňováním i časováním), ale i anglicky. Hovoří jakýmsi newspeakem, který ale limituje tvorbu významu. Protože je chudý.
Podobné je to s dějinami. Otázka, kdo jsme, odkud jdeme a kam, se může zdát akademická. Ale jen do chvíle, než je zle a člověk se potřebuje o něco opřít a ujasnit si priority.