Podaří se Trumpovi rozložit už tak křehkou jednotu Evropské unie?
Jestli chtěl Donald Trump rozložit Evropskou unii obchodními dohodami s jednotlivými státy, nakonec ji může podkopat i bez toho.
Sotva dozněly oslavné výkřiky na domluvu s USA, nesou se Evropou hlasy, že je to špatně. Ne odevšad, ale o to silněji. Nadává francouzská vláda, kritizují ekonomové. Servítky si neberou mnohá média. V jednom se tak nějak kritici shodnou – byl to asi spíš diktát než vyjednávání.
Je vlastně s podivem, že podobný názorový rozstřel už nepřišel dřív. Vždyť skoro každá strategie vyhovuje jednomu méně a druhému více. I slavný Fit for 55 nebo třeba takový akt k vodíku. Prostě zvýhodňuje jedny státy proti druhým.
Snad to bylo tím, že důsledky těchto opatření a direktiv se měly projevit až za horizontem některých politiků. Nebo naivitou, lobyingem, těžko říct. Teď ale dohoda ťala do živého. Zatímco v Německou jsou možná rádi, že zachránili, co se dá pro tento okamžik, Francie stojí na nohou. Napravo, nalevo i ve středu.
Těžko říct, zda je v tom obava o závazek nakupovat drahé energie nebo investovat do americké vojenské techniky, když Francie sama je obojího významným producentem. Odborníci mimochodem už teď upozorňují, že nakupovat americkou ropu například znamená technologická rizika, protože má jiné složení než ta, na kterou jsme v Evropě zvyklí.
Francie se také může obávat o svůj gigant Sanofi, protože ujištění, že i na léky bude clo maximálně 15 % přichází zatím jen od komisařů, ale ne z americké strany. Ta je chce ještě řešit.
Je ale také možné, že Francie jako bývalá velmoc a jeden z evropských hegemonů má tak nějak v nevědomí, že bychom se neměli sklánět a hrbit. Německo či třeba Španělsko by to sice měly mít také, ovšem pragmatismus okamžiku může mít navrch. Nicméně takový španělský deník (tedy jeho web) El País se s tím také nemaže. Pod titulkem „Špatná dohoda“ píše: „Kapitulace Bruselu před zavedením cel Donaldem Trumpem ukazuje geopolitickou slabost Evropské unie.“ O reakci WitschaftsWoche jsme psali už včera v komentáři.
Kapitulace ukazuje geopolitickou slabost Evropské unie
Kritika dohody přichází i od řady ekonomů, a to dokonce třeba z Norska. To sice není členem Evropské unie, avšak jeho výrobci jsou samozřejmě zainteresováni v řadě kontinentálních dodavatelských řetězců. Navíc jde o velkého vývozce ropy a plynu. Norové to mají vůbec těžké, protože včera se báli, aby případné evropské protikroky na dovozy ze zemí mimo unii nepostihly i je. Teď tohle nebezpečí zřejmě pominulo, avšak s tím přicházejí jiná.
Evropská unie tak zažívá masivní kritiku výsledků svého chování (asi tentokrát nelze mluvit o cílením jednání), na což není zvyklá. Zvlášť uvážíme-li, že ji v tomto případě reprezentuje obrovsky mocná šéfka Evropské komise, ale vlastně i představitelé všech států, kteří sedí v její radě.
Kritika se na Ursulu von der Leyenovou snášela i dříve. Politico se dokonce loni ptalo, zda ji někdo zastaví. Jenže to byla kritika v zákulisí. Teď nikdo nekritizuje jí, ale to, co vyjednala. Šlo-li vůbec o jednání a ne o diktát.
Může se to samozřejmě zase uklidnit, protože velká část státníků se drží stranou. Což je také divné. Kde je obvyklá vlna obdivných výkřiků? A to se ještě mohu evropské státy pohádat vůči Izraeli a řadě dalších aktuálních témat. Zase jsme tu u Francie, která už dřív ústy svého prezidenta volala, že se zbraně nemají bezhlavě nakupovat v USA. A že se má unie zadlužit jako celek a pak peníze rozdělovat, protože co si budeme povídat, jeho země je s dluhy na hraně. A ještě „jeho“ vláda tvrdí, že chce státní finance konsolidovat.
Jsou to hodně vážné věci a ukazuje se, jak celek zvaný Evropská unie nemůže být ve všem jednotný. Právě teď by jeho rozpad mohl znamenat v mnohém katastrofu. Ale tlak na změnu je nevyhnutelný. I pokud jde o strategii nekonečných úsměvů a vzájemného poklepávání se po ramenou. Může z toho být hodně horký podzim.