Konec starých časů může začít dnes. Nebo jen jeho nová fáze?
Hned první den úřadování Donalda Trumpa ve funkci prezidenta USA se čeká smršť exekutivních příkazů. Čo bolo, bolo, terazky som prezidentom.
Nebude to poprvé, kdy nastupující prezident bez odkladu začne rušit rozhodnutí svého předchůdce. V Trumpově případě se ale tak nějak počítá, že to bude skutečná lavina, mnohdy se zásadními důsledky. Ať už pro imigranty, nebo ochranu životního prostředí. Dokonce se spekuluje o vyhlášení stavu nouze. Mezi věcmi, na které se prý nová administrativa zaměří co nejdřív, má být například odstřižení dotací pro univerzity, které jsou příliš „woke“. Tedy aktivistické.
Je pravda, že ten aktivismus nás dostal do pěkné šlamastyky. A s ním spousta dalších moderních vymožeností. Není ale tak trochu „woke“ kecat univerzitám do toho, co si jejich představitelé mají myslet? Trump se evidentně hodlá zaměřit i na likvidaci politiky genderové rovnosti a začleňování. A chce maximálně přesunout peníze a moc do výkonné administrativy.
Okay. Ale skutečnost, že podle CNN hodlá některé příkazy podepsat dokonce během inauguračního projevu, naznačuje, že jde především o gesta, o divadlo pro veřejnost. Podobné je to s pozváním hostů na tento akt. Můžeme mít škodolibou radost, že nepřizval šéfku Evropské komise. Protože tahle paní leckomu včetně autorů SH leží hodně v žaludku. Jenže jednou věcí je osobní postoj, a druhou fakt, že jde o vysokou představitelku celku, s nímž by měl americký prezident jednat jako s partnerem. Co si má člověk myslet, pokud naopak pozval vysoké funkcionáře německé AfD? Od níž daly ruce pryč raději i Marine Le Pen či Tomio Okamura?
Američtí prezidenti vždy vzbuzovali emoce a vždy na ně mnozí hleděli s nedůvěrou. O co jim vlastně jde? Kdo je řídí? Kdo stojí v pozadí? Nakolik to s tou obhajobou demokracie a svobody myslí vážně a nakolik sledují jen vlastní či něčí mocenské zájmy?
U některých se člověk i ptal na inteligenci. Konkrétně u George Bushe mladšího či právě odcházejícího Joe Bidena. Snad nikdy v novodobé historii ale tanec kolem nastupujícího prezidenta nevyvolával tolik emocí, tolik otázek, nakolik jde o show, nakolik o promyšlenou strategii nebo cokoliv jiného. A jak to má Donald Trump se všemi těmi starými rodinami, z nichž většinu ani neznáme, ale politologové tak nějak předpokládají, že právě ony mají pověstné vstupní karty do třináctých komnat americké politiky?
Volili nastupujícího šéfa Bílého domu lidé v naivitě, protože si do něj projektují vlastní nenávist k imigrantům, nebo třeba proto, aby rozvrátil systém, který jim leze krkem? Je v tom naděje nebo vzdor? Nebo zábava? Anebo jsou chytřejší než my?
Jedno je asi jisté. Ať už do bude dál s Donaldem Trumpem a jeho boys jakkoliv, rozhodně se nezastaví ono oddělování Ameriky od Evropy, které nastalo někdy počátkem 90. let. Tehdy západní společnost ztratila na chvíli hlavního společného nepřítele. Tím pádem i jeden z hlavních důvodů ke spojenectví. A když za Bushe zaútočily USA na Irák, jasně z toho vyplynulo, že se nás, Evropanů, budou ptát jen ze zdvořilosti. A když budeme proti, udělají si to stejně po svém.
Donald Trump za svého prvního prezidentství dal několikrát najevo, že se zas tak moc neváže ani k Evropě, a dokonce ani k NATO. A tento trend teď možná ještě zesílí. Takže jako Evropa jsme nejenom v pěkném ekonomickém a možná i bezpečnostní průšvihu. Ale jsme a budeme v tom asi čím dál více sami. Ještě že máme tak skvělou regulaci a byrokracii. Jinak by se nám z toho musela rozklepat kolena.
