Zálohování lahví je okay. Pokud neskončí v ohni či oceánu
Slovensko spustilo systém zálohování plastových lahví a plechovek. Proč ne. Jen jde o to, co s nimi bude dál. Zda se budou skutečně recyklovat.
Třeba u emisí skleníkových plynů existuje řada pochybností, zda nastartovaný drastický boj dává smysl. To u plastů se shodneme spíš. Je jasné, že se v přírodě rozkládají extrémně pomalu. Hlavně pak, že jich obrovské množství končí v oceánech.
Ať už považujeme čísla uváděná různými institucemi za nadsazená či nikoliv, fotografie plastových ostrovů jsou hrozivé. Tichém oceánu údajně plave takový útvar o velikosti trojnásobku Francie a tloušťce 30 metrů. Stejně tak odporné jsou fotografie nákladních automobilů, které tuhle hrůzu do vody vyklápějí rovnou z nábřeží.
A tady je možná ta klíčová otázka: co se s tím vykoupeným plastem stane? Ostrovy z odpadků totiž nepocházejí jen z nevytříděného plastu, který lidé nechali na pláži, odhodili z lodi apod. (více než čtvrtina prý dokonce pochází z rybářské výstroje). Z velké části jde o odpad vytříděný.
Je recyklace nesmysl?
Ne vše se ale dá recyklovat. A ne vše, co lze, se pak skutečně recykluje. Je veřejným tajemstvím, že část končí na skládkách a ve spalovnách. U zbytku je to trochu zahaleno tajemstvím. Doposud vytříděný odpad vykupovala Čína, která jím mimochodem plnila lodě, které v Evropě vyložily její zboží. Malou část zrecyklovala a zbytek někam „uložila“, včetně oceánů.
Podle již zmíněného europarlamentu do nich míří každý rok od pěti do téměř třinácti miliónů tun plastů. Články pracující s průměry většinou hovoří o osmi miliónech tun. Seznam loni uvedl, že z dosud vyrobených plastů se recyklovala jen desetina. K tomu je třeba dodat, že recyklace je otázkou posledních let, možná desetiletí. Ovšem zároveň, že výroba v posledních desetiletích razantně stoupla.
EP také uvedl, že třeba Itálie část vytříděných plastů vyváží do Malajsie, kde končí u nelegálních firem. Tedy zřejmě ve spalovnách či opět v oceánu.
Aby to celé nevyznělo jako odmítání zálohovaných plastů a plechovek. Jednoznačnou výhodou je, že se tím alespoň část recyklovatelných nádob jednoznačně oddělí od zbytku. Je to sice trochu opruz, ale proti elektromobilům jde o legraci. Snad jen, že těch lahví je na rozdíl od pivních kvůli velkosti hned plná taška.
Teď jde jen o to, aby došly efektivnímu využití. Možná tak největším krokem je snaha některých výrobců používat třeba z 90 % jen recykláty. Ovšem ne výrobců všech. Samozřejmě jako vždy do toho má co mluvit ekonomika. Například Andrew McAfee z prestižní americké univerzity MIT říká, že celá recyklace je nesmysl.
„Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí. Přitom právě naráží na skutečnost, že i u vytříděného odpadu končí velká část na skládkách, ve spalovnách či oceánech. U dvou velkých amerických měst, Chicaga a Filadelfie, přes 90 procent. Totéž platilo podle něj v roce 2017 napříč trhem. Řeč je o vytříděných plastech! Jejich dalšímu využití brání nejen neochota, pohodlnost a náklady. Ale také třeba jejich znečištění zbytky chemie či potravin.
výhodou je, že se část recyklovatelných nádob jednoznačně oddělí od zbytku
Naopak nestor českých plastikářů František Tomeš říká, že recyklovat plasty je snazší než kovy. Problém vidí mj. v kvalitě recyklátů, což se podle něj třeba u PET lahví už celkem daří zvládnout. Teď, babo, raď.
Každopádně oddělit efektivněji recyklovatelné materiály od zbytku smysl dává. Jen u toho nesmíme skončit. U hliníku bych se ani nebál. U plastů je to složitější. Rozhodně to zálohování není taková komplikace jako odstavování jaderných elektráren.
