Krásný Smetana k výročí republiky byl svátek hudby, ne státní

Také Pražané si užili státní svátek 28. října. Tedy, spíše svátek, než státní. Jmenovalo se to Koncert pro republiku a uspořádal ho Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Dávali Mou vlast od Bedřicha Smetany, dirigoval Tomáš Brauner.

Řeklo by se, že dosti tendenční načasování i program. Ale těch šest symfonických básní je dílo vskutku nádherné. Ano, všichni už ho nebo o něm slyšeli, učí se to na školách v hudební výchově. Ale poslechnout si je jednou za čas živě je prostě nádhera. Z rádia to není ono, gramofon zase odfiltruje ten ohromný citový náboj, který v motivech skladby a provedení vězí.

Podobně mohou vyprávět lidé, kteří navštíví jiné živé koncerty. Některého zpěváka, té či oné kapely. Proto se živé koncerty stále konají, je to fakt pokaždé něco jiného, než stahování z internetu. Jenže i na tom živém rockovém koncertě mezi hudebníky a posluchačem stojí baterie mikrofonů, reproduktorů a zvukař s mixážním pultem. To u symfonického koncertu zpravidla nebývá. Přenos mezi hudebníky a posluchači jde napřímo. Připouštím, že můj osobní zážitek ze svátečního Smetany ve Smetanově sále Obecního domu v Praze byl o to silnější, že jsem měl místo na varhanní empoře v první řadě. Hleděl jsem panu dirigentovi do tváře a muzikantům do not. Hudba se na mě valila zcela bezprostředně z několika metrů. Slyšel jsem každé pianissimo a ve forte mi běhal mráz po zádech.

V závěru Šárky je trombonové sólo, které svou melodikou a frázováním jakoby předznamenalo Glenna Millera, tak vzdálené kýblům romantických emocí, oblíbených v době svého vzniku. A přesto, když je zadula půvabná pozounérka, která měla pult přímo pode mnou, byl to zážitek vrcholně romantický.

Co chybělo, byla jakákoliv připomínka státního svátku. Ve Smetanově síni, v tomto secesním pražském chrámu hudby, nebyla jediná česká vlajka, ani státní znak či jiná standarta. Prezidentská lóže zůstala už tradičně prázdná. Jistě, Petr Pavel měl už na Pražském hradu jiné povinnosti, ale šlo by přece věci domluvit a zorganizovat jinak, vlídněji. Nedorazil ani primátor Bohuslav Svoboda, kterému ten pražský orchestr v podstatě patří. Není nutné být zastáncem nějakých zbytečných formalit, ale krátké úvodní slovo, prosté blahopřání, by se možná také slušelo.

Ve své tiskové zprávě orchestr mj. napsal: „V dnešní době se víc než kdy dříve ukazuje, jak důležité je připomínat a oslavovat hodnoty, pro které vznikla První republika. Jakožto orchestr sídlící v Obecním domě, odkud byla v roce 1918 vyhlášena, nemůžeme tento svátek nikdy opomíjet. Stejně jako nemůžeme opomíjet význam díla Bedřicha Smetany.“

Proběhla o tom i diskuse na Facebooku. „V síni, která nese jeho jméno, shlíží Bedřich Smetana z reliéfu na varhanách a čeká na slavnostní příležitost. /…/ Má vlast je jedním ze symbolů češství, ke Dni vzniku republiky zkrátka patří,“ napsal k tomu na síti FOK. Na námitku jednoho z diskutujících, že chyběla ceremoniální návštěva a ani hymna nezazněla, orchestr odpověděl: „Děkujeme za chválu i za opakované doporučení. Naše krásná státní hymna by měla znít při oficiálních příležitostech, což náš koncert není. Asi se to občas děje, ale neměla by se hrát jen tak, jak se komu zachce.“ Ona se hraje při každé mezinárodní sportovní soutěži, při každém hokejovém nebo fotbalovém zápasu, ale na státní svátek se prostě nikomu nezachtělo? K jinému příspěvku FOK odpověděl: „Oficiální ceremonie probíhají na Pražském hradě, kde je i většina politických představitelů. Náš koncert je prostě koncert, který pořádáme ku příležitosti Dne vzniku samostatného Československa. Česká vlajka visela na Obecním domě a pan primátor se účastnil našeho nedávného zahajovacího koncertu 90. sezóny.“

Aha, no tak to jo.