Svět zase začíná skloňovat dluhy. Že by přišla změna?
Zatímco na evropské úrovni se stále ozývá volání po vyšším a koordinovaném zadlužení, nejeden stát naopak řeší, že už toho bylo dost.
Postoj k dluhům se prostě mění. Byly doby, kdy snad někdo myslel maastrichtská kritéria či pakt stability vážně. Dnes sice existují, ale žádný reálný dopad na cokoliv nemají. Nejde jen o tolik profláknutou Itálii či Portugalsko. Zadlužení přesáhlo 100 % HDP i u Francie a agentura Fitch předpokládá, že do roku 2028 stoupne na 118,5 % HDP. Proto přisoudila zemi negativní výhled hodnocení úvěrové spolehlivosti.
Ve stejné době přišel nově jmenovaný premiér Michel Barnier s tím, že rozpočet na příští rok má začít konsolidovat. Navrhuje kvůli tomu vyšší daně, konkrétně pro korporace a bohaté občany. Vždy nad určitou hranici příjmů či obratu. Jako jeden z důvodů označuje právě obavu o ztrátu důvěryhodnosti země a o to, zda nebdue mít problém upisovat v budoucnu své obligace. Přitom Barniera instaloval proti vůli většiny poslanců prezident Emanuel Macron. Ten Macron, jehož vláda daně snižovala, a který horoval pro větší společné zadlužení na evropské úrovni.
To ostatně fakticky navrhuje i nedávná studie Maria Draghiho. Ta, kterou si neuváženě objednala Evropská komise, a která zcela natvrdo shrnula, co víme už dávno – a sice, že Evropě ekonomicky ujel vlak, protože je zcela mimo v nejmodernějších technologiích a přeregulovaná. Draghi je až neskutečně krutý, nicméně řešení vidí v ještě více federalizované a regulované Evropě, včetně onoho společného zadlužení.
Ono na tom něco je, že bez investic se z průšvihu jeden nevyhrabe. Jenže jde o to, jak se investuje. Například Česká republika zas tak málo procentuálně vůči HDP na dálnice apod. nevydává. Jenže je staví tak draho, že to jde pomaleji než jinde. Ani naše investice do výzkumu a vývoje na úrovni nejsou zas tak malé, jak se říká. V roce 2022 šlo o 1,96 % HDP. Sice evropský průměr je až na 2,3 %, ovšem to je průměr. Řada států je pod ním.
Přesto se nedá říct, že bychom byly inovačním centrem kontinentu. Vyrostly tu firmy s nadnárodním přesahem, hlavně v oblasti IT. Ale tím, jak nás táhnou dolů jiné obory, máme do nějakého evropského tygra dost daleko. Aktuálně jsme na tom s hospodářským růstem nejen nejhůř ze zemí Visegrádu, ale dokonce nás předbíhají i země Balkánského poloostrova. O němž se mluví jako o nové růstové zóně kontinentu, nikoliv o nás.
Že samotný dluh a veřejné výdaje na růst nestačí, ukazují i příběhy nejzadluženějších zemí, jako je třeba Itálie. A tak, zatímco na evropské úrovni sní Draghi a Macron o nových zdrojích z půjček (a Ursula von der Leyen loni horovala pro celkově vyšší daně), vedle Francie i Německo už začíná zatahovat za záchranou brzdu. Na příští rok připravilo rozpočet, který se ve světle těch předchozích dá asi nazvat úsporným. Sice je nižší než ten letošní jen o sedm miliard euro, ale po dlouhé době má zůstat neporušena tzv. dluhová brzda a pro rok 2026 se má rozpočet znovu snížit (o tom ovšem už může rozhodovat někdo jiný).
Dluhy se začínají řešit i mimo Evropu. Zatímco Donald Trump plánuje pustit americkému rozpočtu žilou opětovným snížením korporátních daní, jeho sokyně v prezidentské klání Kamala Harris naopak hodlá daně u některých příjmů zvyšovat. A to až tak, že to někteří označují za šílenství, když chce zavést u bohatých lidí zisk z nerealizovaných zisků. Tedy třeba z růstu hodnoty nemovitostí nebo růstu ceny akcií, i když je jedinec neprodá.
Otázkou je, nakolik to rozpočtu skutečně pomůže. Hlavním příjmem státu jsou daně z příjmů obyvatel, fyzických osob. Ovšem americký daňový systém je poměrně složitý a kombinuje daně federální a jednotlivých států. Daň z prodeje, která tak trochu nahrazuje v USA neexistující DPH, se dokonce liší okres od okresu. Každopádně mnohé autority varují, že v posledních letech došlo ke snížení daňových příjmů, že jsou nastavené mechanismy jejich dalšího skrytého snižování a je třeba s tím něco udělat, protože hlavně jednotlivé státy začínají mít vážné problémy. „Ukončete snižování daní z vysokých příjmů,“ napsalo například centrum nazvané Center on Budget and Policy Priorities. S tím, že více než polovina států v posledních letech snížila daně pro bohaté a dopadá to na mnohé komunity, závislé veřejných výdajích.
Stabilizace rozpočtů tak zjevně bude v USA velkým ekonomickým tématem příštích let. Což neznamená, že nepadne na oltář spotřeby, ale tématem bude.
No a dluhy začíná řešit i Čína. Mnohem větším problémem, než samotné zadlužení státu je přitom spíš zadlužení soukromého sektoru, přesahující dvě stovky procent HDP. Stát to zatím řešil tak, že vytloukal klín klínem a posílal firmám další peníze (nepřipomíná to náhodou chování Evropské centrální banky vůči nejzadluženějším zemím eurozóny?). Něco podobného oznámil i nedávno, když slíbil další peníze do rozestavěných projektů v developmentu. Jenže trhy to vyhodnotily jako nedostatečné, aby podpořil tento téměř rozvrácený, a právě dluhy ochromený sektor. CNBC to komentovala tak, že stát dal větší prioritu záchraně místních rozpočtů před ekonomickým růstem.
Ono taky riskovat rozpočet, když rostete tepem kolem pěti procent je trochu nesmysl, pokud nechcete, aby vaše stromy rostly do nebe. To Evropa má naopak problém, že jí svět ujíždí. Ale jak se zdá, ne všude vládne pochopení to udělat přes další a další investice na dluh. Možná přichází nějaká změna. Zatím nenápadná, ale zítra třeba osudová.
