Staré neléky zaostávání Evropy nezastaví
Zpráva Maria Draghiho Budoucnost evropské konkurenceschopnosti (The future of European competitiveness) stále mnoha průmyslníkům, ředitelům a ekonomům leží v hlavě. Jiným zase v žaludku. Leží také na stole zadavatelky, předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Nepotrvá to dlouho, a ocitne se ve stole. Totiž v některém z těch šuplíků, kde se zvolna rozpadá už Lisabonská strategie z roku 2000.
Vůči podstatné části Draghiho díla to bude nespravedlivé. Jeho analýza současného stavu evropské konkurenceschopnosti, příčin, které k němu vedly a důsledků jeho pokračování beze změn je brilantní. V tom se trochu podobá Marxovu Kapitálu, ve kterém autor velmi přesně analyzuje kapitalismus 19. století, ale Draghi ho předstihuje stručností a vtipností, či lépe řečeno trefností. Podobné jsou také návrhy na řešení: zcela neuskutečnitelné. Ovšem liší se v tom, že Marx navrhoval totální přeměnu tehdejšího systému ekonomiky a demokracie, kdežto Draghi navrhuje rozšíření a prohlubování systému EU dosavadního.
Ne vše je u díla bývalého bývalého prezidenta Evropské centrální banky a italského politika špatně, eventuálně správně pochopeno. Například jeho doporučení více integrovat společný trh a vytvářet mezipodnikové aliance, jako to mají v těch USA. Nemusí se a priori jednat o zesílení státní regulace a podporu monopolismu, ale o zlepšení propustnosti evropského trhu pro výrobky, služby, lidi a kapitál. Je toho EU schopna? Jedním z příkladů je systém elektronického mýta. Evropská směrnice z roku 1999 určila vybírat mýto výkonovým principem, tedy podle počtu kilometrů ujetých na zpoplatněných komunikacích, a podle některých dalších kritérií. Směrnice předpokládala jednotný systém v celé EU. Nešlo o to vytvořit jediného dopravce, dokonce ani jednotný sazebník poplatků, ale zařídit, aby náklaďák celou Unii mohl projet a proplatit s jednou elektronickou krabičkou za oknem a s jedním účtem. Každý členský stát si ale vysoutěžil svého dodavatele, svého výběrčího a svůj systém, takže co stát, to krabička za oknem, a že jich můžete u těch kamionů vidět hezkou řádku. Nefunguje to doteď. Z různých rozhovorů a narážek ze strany podnikatelů vládne podobný stav v mnoha dalších nejrůznějších oborech.
Sjednocení trhu s elektřinou, další hezký příklad, vyvolává husí kůži. Pěkný byl záměr elektrárenství liberalizovat, oddělit výrobu, distribuci a obchod. Ve výsledku dnes máme myriády výrobců, včetně solárních a větrných parků a fotovoltaických panelů na střechách, a nespočetné hejno prodavačů energie a regulovanou, většinou státní distribuci. Také máme evropská pravidla jednotného trhu s elektřinou. Výsledkem je, že je v EU elektřina násobně dražší, než v USA. Pro Evropskou komisi je nemyslitelné, že by sladění podmínek, norem a pravidel jednotného trhu bylo možné uskutečnit s pomocí likvidace nařízení a regulací. Umí to jen naopak.
„Snahy Evropy o podnícení zpomalujícího ekonomického růstu selhávají již od počátku století a tento trend se nezměnil. Evropa v mnohých ohledech ekonomicky zaostává za Spojenými státy americkými, a to především vlivem nízké produktivity. Reálný disponibilní příjem na obyvatele od počátku století vzrostl v USA dvojnásobně rychleji než v Evropě a domácnosti za to platí nižším životním standardem. Co se ale Evropě podařilo, je rozšířit export do Asie a dosáhnout svých sociálních cílů, jako je zúžení nerovnosti v příjmech, více zapojit ženy do trhu práce a zajistit sociální podporu potřebným. Závislost na bezpečnostních zárukách USA poskytované EU pomohla uvolnit větší množství prostředků pro jiné účely. Ovšem toto paradigma se zdá být u konce,“ charakterizuje východiska Drahgiho práce Timur Barotov, analytik kapitálových trhů společnosti BHS.
„Evropě hrozí, že v ‚novém světě‘ přijde o bezpečnostní záruky USA, ztratí dosavadní dominantní motor růstu – růst mezinárodního obchodu – a nedostojí konkurenci ze strany Číny a USA. Navíc Evropa přišla o levný zdroj energie v důsledku válečného konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Veškeré závislosti, které si EU v minulosti vytvořila a těžila z nich, se nyní obracejí v ekonomickou a bezpečnostní hrozbu,“ píše Barotov. „Technologická inovace a adopce je esenciální pro růst ekonomik. Svět nyní prochází velkou přeměnou v důsledku technologických inovací, ale i v této sféře Evropa výrazně zaostává. Většinu rozdílu v produktivitě práce mezi EU a USA lze vysvětlit právě zaostávající adopcí nových technologií. Pokud technologie mají být hnacím motorem ekonomik i v budoucnosti, pak Evropa v tomto ohledu nemá dobré výhledy. Pouze 4 z 50 největších technologických společností na světě je evropských a vznik nových škálovatelných inovativních společností v EU je velmi vzácný. To se děje v době, kdy Evropa nutně potřebuje najít nový zdroj růstu, protože stárnoucí a stagnující populace bude i nadále zhoršovat její ekonomické vyhlídky. Očekává se, že evropský pracovní trh se do roku 2040 bude každým rokem zmenšovat o zhruba 2 miliony lidí a poměr pracující populace k důchodcům se posune ze současných 3:1 ke 2:1. Evropa se tak bude muset o to více spolehnout na růst produktivity (tedy technologickou adaptaci), aby dosáhla ekonomického růstu. Při současném trendu růstu produktivity se ale evropská ekonomika bude v dalších dekádách reálně propadat. Digitalizace a dekarbonizace ekonomiky spolu s vylepšením obranyschopnosti Evropy přitom vyžaduje bezprecedentní investice, násobně větší než byl Marshallův plán.“
V tom spočívá další Drahgiho problém: vydávat společné evropské dluhopisy. Mezi členskými státy eurozóny už jsou ty, které plní maastrichtská kritéria zadlužení, bílými vránami. Je možné, že společné dluhopisy by povzbudily provoz na kapitálovém trhu, ze kterého by mohly profitovat také soukromé podnikatelské subjekty. Ale není jisté, jaké by tyto dluhopisy měly kupony (úroky) a výnosnost, nebo-li, jak moc by byly důvěryhodné a bezpečné pro investory, tedy drahé pro emitenty a dlužníky. Dále existuje pochybnost, nač by ve skutečnosti získané peníze na dluh byly (nebo by směly být) použity. V případě EU totiž sice bývají vyhlašovány priority různých průmyslů, oborů a dovedností, ale zároveň to prakticky znamená zákaz financovat jakékoliv ostatní, což je dobře vidět v těžebním průmyslu, energetice, zbrojním a chemickém průmyslu a nakonec i v tom automobilovém, který se nehroutí kvůli nesehnatelnosti bankovních úvěrů a služeb, ale v důsledku evropských regulací, pokut a ekologických daní.
S tím souvisí ještě jedna věc. Od zavedení jednotné měny se očekávalo posílení a propojení společného jednotného evropského trhu. Ekonom Lukáš Kovanda nedávno na síti X zveřejnil analýzu, podle které vliv eura na vzájemné obchody členských zemí byl velmi slabý, v případě Německa dokonce záporný. Podíl zahraničního obchodu SRN s ostatními členskými státy na celkovém exportu a importu Německa naopak klesl. Má to řadu příčin, ale výsledek je ten, že euro tomu nepomohlo.
„Tímto tempem se základní ambice EU nemohou všechny naplnit (jestli vůbec některá). Ta nedokáže být zároveň v popředí technologické inovace, lídrem v dekarbonizaci ekonomiky, udržet stávající sociální model a být velkým hráčem na geopolitickém poli spolu s USA a Čínou. Bude tedy potřeba udělat výběr a prioritizovat ty cíle, které jsou pro Evropu důležitější, a naopak se částečně vzdát těch, které jsou méně podstatné. Evropa čelí existenční krizi a restrukturalizace současného socioekonomického modelu je absolutně nezbytná. Základními hodnotami EU je prosperita, rovnost, svoboda, mír a demokracie v udržitelném prostředí. EU existuje, aby tyto cíle pomohla zajistit, říká Draghi. Pokud se jí ale nedaří těchto hodnot dosahovat, nebo si musí vybírat mezi těmito základními hodnotami, pak EU postrádá smysl a měla by zaniknout. Jedinou cestou, jak spasit tyto ambice, je podnítit ekonomický růst, a to především skrze růst produktivity, a tedy adaptací technologií. Jediný způsob, jak spasit Evropu, je radikální proměna, míní Draghi,“ …a vypichuje Barotov. „Výzkum zmiňuje tři oblasti, na kterých musí EU zapracovat, aby zažehla ekonomický růst, a podle Draghiho v žádné z těchto oblasti nezačínáme od nuly. EU stojí na zdravých základech jako je kvalitní vzdělaní, dostupná zdravotní péče a robustní sociální zázemí. Ovšem nedaří se jí proměňovat své přednosti v produktivní a konkurenceschopné trhy na globálním poli.“
Analytik dále zůrazňuje, že první a nejdůležitější je potřeba dohnat zaostalost v technologické adaptaci Evropy oproti USA a Číně, především v oblasti pokročilých technologií. Evropa se zasekla na statické průmyslové základně se starými velkými společnostmi, které se nemění. Velkým problémem je to, že se nerodí nové společnosti, které by mohly svými inovacemi a technologickou aplikací nahradit ty staré, nebo pro ně minimálně vytvořit silnou konkurenci. Za posledních 50 let v EU nevznikla jediná společnost, která by mohla konkurovat stávajícím gigantům. Naopak v USA všech 6 největších společností na současném trhu vzniklo právě v tomto období. Tento nedostatek dynamiky a inovace je sebenaplňující se a vede k ještě větší stagnaci. Problém není v tom, že by Evropě scházely nápady nebo ambice, ale ve všech dalších krocích – tedy v komercializaci a škálování těchto inovací. Za tím stojí především přehnaně restriktivní a inkonzistentní regulace. Velká většina inovativních a růstových evropských společností se tak v průběhu času přemístí do USA, neboť škálovat podnikání v EU je velmi obtížné. Ve světě, který je na pokraji další technologické revoluce (AI), si Evropa nemůže dovolit být pouhým přihlížitelem a těžit ze zastaralého průmyslu minulých století. Centrálním prvkem technologické integrace je tedy poskytnout Evropanům schopnosti a možnosti využívat nové technologie ke zvýšení vlastní produktivity.
Druhou oblastí je dekarbonizace a konkurenceschopnost. Zatímco Evropa je nyní lídrem ve výrobě obnovitelné energie, čínská konkurence válcuje evropské výrobce výraznými vládními dotacemi, přístupem k levné výrobní kapacitě a levným komoditám. Úzká spolupráce mezi členy EU a správný regulatorní přístup EU k této otázce tedy rozhodne, zda Evropa zůstane i nadále lídrem v této oblasti.
Třetí oblastí je snižování závislostí. Vyšší soběstačnost Evropy v oblastech, jako je bezpečnost a energetika, je nezbytná pro udržitelný růst. Značná závislost Evropy na Číně je velkým tématem, kde je třeba nastavit lepší rovnováhu mezi závislostí z ekonomických důvodů a soběstačností z důvodu bezpečnostních. Vyšší investice do obranyschopnosti EU a snížení fragmentace jednotlivých armád je nezbytná.
Velká část problémů EU plyne jednoduše z velké fragmentace uvnitř unie. Taková organizace může být efektivní, pouze když bude jednat rozhodně a jako jeden celek. Nejednota totiž vytváří byrokratický proces, který paralyzuje celou unii a zatěžuje všechny členy. Mnoho problémů s růstem ekonomiky plyne jednoduše z přehnané regulace, která odrazuje inovaci a zabíjí meritokracii. Problémem není to, že by Evropa neměla potenciál, nebo že je neschopná. Problém je v „softwaru“, neboli politickém a legislativním nastavení, které nás všechny brzdí. To se musí změnit. Draghi věří, že efektivním nastavením zákonů, umenšením byrokracie a jednáním v jednotě by Evropa mohla snadno v čase srovnat rozdíl s USA. EU může přežít, pouze pokud se radikálně promění a zefektivní. „S prokrastinací Evropa již v měnícím se světě neuspěje,“ končí svůj výtah a analýzu Timur Barotov.
Vedle regulace, která likviduje iniciativu a chuť podnikat, tedy „něco nového zkusit“, je ještě ideologie. Přesun výrob z Evropy do Číny je zásadně dán tím, že Čína průmysl podporuje, kdežto Evropa jej nenávidí a bojuje proti němu. Teď je to nejvíce diskutováno v souvislosti s průmyslem automobilovým, jehož kolaps je nejviditelnější a vzhledem k jeho velikosti a významu pro Evropu bude trvat o něco déle. Ale řada dalších oborů – strojírenství, chemie, textilní průmysl, potravinářství a další – už tímto procesem procházejí, nebo ho mají za sebou. Byla přerušena kontinuita vývoje a inovací, penzum znalostí se odstěhovalo, takže ani není, kdo (a u koho) by to tady studoval a ani pro ten protežovaný IT není ta správná, vpřed posouvací poptávka od uživatelů. Stručně řečeno: nad Lisabonskou strategií se zavřela voda, zatímco nad Pařížskou dohodou o klimatu se klene čisté evropské nebe.
Nechme teď Maria Draghiho být. Jeho opus brzy zapadne, určitě se nestane jako Kapitál klasikou, která se bude učit na školách.
