Na hranicích unie umírají lidé. Proč?
Někdy se klíčem k rozlousknutí nečitelné a zdánlivě neřešitelné situace může stát ta nejprimitivnější otázka. Na hranicích Polska a Běloruska umírají lidé. Proč? To právě nevíme. Ale je to zlé.
Měl jsem spolužáka z irácké části Kurdistánu jménem Razgar. Měli jsme ho rádi. Zval nás na kurdský svátek Newroz, vařil nám kurdská jídla, četl z učebnice politické ekonomie v arabštině (protože v kurdštině nebyla) a ukazoval stopy po mučení elektrickým proudem. Měl vždycky dobrou náladu. Jen jednou jsem ho viděl brečet, když mi ukazoval fotky z vesnice po chemickém útoku. Před prázdninami jsme mu záviděli, odjížděl totiž do Švédska. Pracovat, aby mohl peníze poslat své rodině. Měl s ní jen písemný styk a samozřejmě nikdy nevěděl, zda někdo nepíše z vězení s pistolí u hlavy. Na jeho příběhu jsem nechápal jediné – prý utekl z Iráku, když ho pustili z vězení, aby si dodělal státnice. Jenže – pochybujte tváří tvář k někomu, kdo v noci vykřikuje ze spaní, zmítá se v křečích a koho kamarádi každou chvíli budí, aby přerušili jeho noční můry.
Evropa i přes všechny problémy stále patří k nejbohatším částem světa. Je velmi těžké určit, kdo se do ní snaží dostat kvůli štědrému sociálnímu systému, a kdo ze strachu o život. Nepozná to voják na polsko-běloruské hranici a my už vůbec ne. Jsem přesvědčen, že Evropa má plné právo své – byť drolící se – bohatství bránit. Z jednoduchého důvodu: kdybychom se o něj v záchvatu velkodušnosti chtěli podělit s těmi méně šťastnými, tak nakonec nezbyde nic ani nám ani jim.
Evropa má plné právo své bohatství bránit…
Konec konců už to vidíme. Pokud se totiž pouštíme do otevřené konkurence s výrobky ze zemí, kde neexistují sociální systémy, vyspělé zdravotnictví je jen pro bohaté, neexistuje bezpečnost práce, chemie se vylévá do Mekongu a tak dále, pak prostě musíme prohrát.
Řeči o tom, jak globalizace třetímu světu pomáhá, přitom naráží na neúprosný fakt koncentrace bohatství jen v rukou úzké skupiny lidí. Ano, jsou země, kde vyrůstá silná střední třída jako v Číně. Nebo kde mají vysokou životní úroveň jako v Singapuru nebo Jižní Koreji (je zajímavé, že jde většinou o země, kde jsou na štíru s lidskými právy). Ale téměř půl miliardy dětí strádajících nedostatkem pitné vody a šest milionů umírajících ročně hladem z toho nemá nic.
Patřilo po léta k evropským hodnotám, že se brání nelegální imigraci, ale nenechává tyto lidi někde umírat bez pomoci. Podobně jako nevracela emigranty z předrevolučního Československa. Před pár lety Německo v době řádění Islámského státu otevřelo zemi pomalu dokořán, aby teď Polsko a možná i další pobaltské státy (které se chtějí kvůli imigrantům hromadně obrátit na NATO) podle reportáží z tamních hranic nechalo běžence umírat hlady, žízní a mrazem. Svědectví říkají, že pohraničníci neposkytnou těmto lidem ani vodu, a to ani na požádání. Část jich propustili do země na setkání s neziskovými organizacemi, aby je pak odvezli zpátky. Proč?
To je právě to, co nevíme. Běloruský vládce Lukašenko prý posílá běžence do hraničního pásma záměrně. Může být a nemusí. Proč ale polská vláda zvolila extrémní přístup? Snad jako prostředek boje s Evropskou unií? Z níž přichází kritika, ale pomoc ne? Jak taky, když jde o území nikoho, blokované armádou svrchovaného státu?
Polský ústavní soud nedávno vyhlásil, že evropské smlouvy jsou v rozporu s polskou ústavou a evropské právo nemá nad polským navrch. Což odporuje přístupovým dohodám, které podepsalo. Unie v odpovědi jedná o zastavení všech dotací do země našich sousedů a Evropský parlament většinou téměř ¾ přítomných poslanců konstatoval, že Polský ústavní soud ke svému verdiktu postrádá legitimitu. Přitom nejeden komentář upozornil, že v Německu podobné verdikty padly už víckrát. Ale ne na úrovni ústavního soudu, nýbrž v konkrétních sporech. A jak se v poslední době chovají státy k nejčerstvějším evropským direktivám?
Nechci hájit ani jednu stranu. Másla na hlavě mají obě tolik, že kdyby ho poslaly do Afriky, bylo by po hladu.
Ať ale přivedlo migranty na hranice cokoliv, pořád jsou to lidé
Podezření, že ti lidé mezi hranicemi žijící v nelidských podmínkách slouží jako rukojmí v této bitvě, je silné. Ať už je tam přivedlo cokoliv, ať jsou tzv. ekonomičtí migranti či lidé, kteří si chtějí jako můj bývalý spolužák zachránit život, případně svobodu (na což si možná vybrali nešťastný směr), jsou to pořád lidé. Tváří tvář tomuto faktu se zjevně ty proklamované evropské hodnoty drolí jako nikdy.
„Lidí je na světě jako sraček,“ prohlásil poručík Hamáček. Se nám to nějak vrací, že jo. Už to není prdel… totiž… ale proč teď mluvit slušně.
