Nejkrásnější projev
Starší než kapr a salát, starší než vánoční stromeček je Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. Stala se součástí našich Vánoc. Nejen to. Hrdě bychom také mohli prohlásit, že je to nejoblíbenější a nejznámější český muzikál.
On to samozřejmě muzikál není. Jen se tak dnes jednoduše říká všemu zpívanému, co svou stopáží přesahuje jednu stranu singlu. Rybově mši také řada charakteristických muzikálových rysů chybí. Například sólové árie, ze kterých se stávají hity do rádia. Ale na druhou stranu, jednoduchá či složená písňová forma je páteří skladby. Nepochybně odposlouchaná z jihočeských a západočeských lidových písní, včetně měkkých tónorodů, častých modulací mezi durovou a mollovou tóninou a třídobým rytmem. Jako vštěpný refrén fungují instrumentální mezihry a dohry.
A další neopomenutelná podobnost s muzikálem tkví v oblíbenosti. Troufám si tvrdit, že Českou mši vánoční zná více lidí, než třeba Jesus Christ Superstar od britských autorů Andrew Lloyd Webera a Tima Riceho. Proč srovnávat Rybu zrovna s tímto dílem? Jednak si můžeme Jesus Christ Superstar vypůjčit jako etalon popularity, jednak je zde tematická blízkost a v neposlední řadě i tento muzikál byl v roce 1969 uveden ještě jako rocková opera. Zavolejte na někoho „Hej, mistře“, odpoví vám „vstaň bystře“. Ale zkuste zavolat „My mind is clear now.“ Schválně… Přeháním? Ano, trošku…
Česká mše vánoční, celým latinským názvem Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. acomodata in linguam bohemicam musicam – que redacta per Jac. Joa. Ryba, zkráceně Missa pastoralis bohemica, ač se to na první ani druhý poslech nezdá, je kompozicí velmi zvláštní. Po hudební stránce jsme již zmínili vliv lidové písně na melodiku i formální stavbu. Jinak jde ale o vrcholný klasicismus, mistrně zvládnutý talentovaným venkovským pomocným učitelem, hudebním samoukem. Hudební rozhled získal za svých středoškolských studií v Praze a není vyloučeno, že se zde setkal s W. A. Mozartem, kterého měl nepochybně velmi dobře naposlouchaného. A možná i zahraného, synka doma otec učil na housle a klavír, na kostelním kůru se učil hře na varhany. Od devíti let zpíval druhý alt a o rok později již první. Otec také Jakubovi, později křtěnému Jan, vysvětlil základy klasické harmonie a generalbasu. Mladý Ryba nepatřil mezi kompoziční průkopníky, ale velmi dovedně pracoval s tím, co se naučil a co si zapamatoval z poslechu svých věhlasných kolegů. Mozartovské motivy a postupy jsou v české mši nepřeslechnutelné a v monumentálních závěrečných „aleluja“ a „amen“ by se poznával G. F. Händel.
Česká mše vánoční měla premiéru možná na Štědrý večer roku 1796. Představme si, co se tehdy dělo. Když se v kostele prováděla Missa, zpívala se nejčastěji latinsky, možná někdy německy. Opěvovala světce a světice, starozákonní proroky, vypovídala o jejich nadlidských hrdinských skutcích, utrpeních a smrtích. Rybova mše vánoční nezazněla velkolepou klenbou metropolitní katedrály, ale v malém venkovském kostelíku počala povědomým lidovým popěvkem skromně brnknutým do varhan. Po krátké předehře se z kůru ozve česky: Hej, mistře! Vstaň bystře! Nezazní prorocké hlasy z nebes. Odpovídá probuzený, zpocený, unavený a naštvaný mistr kovář: Nu nu, proč mi nedáš v spaní pokoje? … Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil, a teď, když mám odpočinout, ty mně nedáš spáti! Ano, ten starý bručoun z kovárny dole u potoka Vlčavy, který nikdy nejde pro slovo daleko. Jak se dostal na kůr?
Musel to být šok pro místní prosté lidi. Něco podobného v kostele nejspíše ještě nezažili. A tu krásnou hudbu nezpůsobila biskupská, ani zámecká kapela, ale místní muzikanti, kteří kromě kůru také hrávají a zpívají v hospodě při tancovačkách, na svatbách, pohřbech a o posvícení. Tak přístupná je partitura pro instrumentalisty i zpěváky.
Probouzejí se nejdříve pastýři, pak občané městští. Tito prostí lidé jsou hrdiny celého příběhu. Jediné snad nebeské osoby jsou andělé, ale sami nepromlouvají. Lidé naslouchají znamením: Hvězdy jsou dnes krásnější, obloha je jasnější, měsíc krásně plápolá. Také podivný ruch je v kraji patrný. Z hájů volá zvěř, cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř, rozléhá se les … Této noci přepodivné všecko všudy jest jak ve dne. Jak vše padá libě v uši, jak vše proniká mou duši! Zas to hučí, mile zvučí. Mistře, slyšíš? Zvěstování, proč se tak děje, přinesou snad pastýři, ale je to vlastně jedno. Zkrátka náhle „se to ví“: Mesiáš dnes přišel k nám. Kdepak je? V Betlémě. Kdopak je? Pán země. Vstaňte, pojďte se mnou tam, kde se zjevil nám světa všeho Mesiáš, Vykupitel náš.
V celém libretu nepotkáme ani Marii, ani Josefa. Zato jsou tam Ferda, Jožko, Janek. Staří známí. Možná žáci pana učitele. Mají za úkol proběhnout celý kraj, všechny probudit a přivést. Pozvi všecky dobré hudce, zpěváky a hodné trubce, a tak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou, k místu právě šťastnému s chutí velikou, s chutí velikou. Kdo nám dary ponese? Ty nám Tomek poveze. Ejhle, tak forman Tomek, co má maštal na horním plácku, je tam taky.
Když výprava dorazí do Betléma, užasnou nad boží milostí, projevenou zrozením syna, ale stále zůstávají těmi prostými lidmi, hledícími na roztomilé miminko. To je Dítě vznešené, slávou nebes oděné. Jak vztahuje k nám ručičky, jak milostné jsou očičky. Jiný zázrak, než boží zrození, se zde nekoná. Poutníci předají dary a dítěti zahrají své písně oslavné a písně vděčnosti. Trouby, zněte hlučně dnes, vděčný zpěv se k Bohu nes, neb jest den dnes spasení, lidu vysvobození. Ježíš Vykupitel náš vytrh´ služebnosti nás, za čež jemu děkujme, v plesání dnes hudujme!
To už nemohlo nechat v klidu ani katolickou církev. Ta byla díky pobělohorské rekatolizaci mocná ekonomicky i politicky. Vrchnosti, tedy šlechtě, neublížilo ani nedávné zrušení nevolnictví, stále byla robota a lidé odváděli naturální daně vrchnosti. Tak jaképak „vytrh služebnosti“? Není ten Ryba ještě ke všemu utrakvista? Českou mší si tedy ani u církve, ani u vrchnosti, s nimiž vedl spory takřka celoživotní, zrovna nešplhnul. A to ani tehdy, kdy za jednu velkou duchovní skladbu pro plzeňský děkanský chrám obdržel čestné občanství města Plzně a odměnu 100 zlatých. V Rožmitálu tato zpráva vzbudila jen další zlost na toho Rybu, který nejen že zpívá česky, umí latinsky a hovoří německy, ale zná i francouzštinu, italštinu a řečtinu. A to jeho hudlání… Takových peněz mu za to dali! Zlost, která šla až za hrob. Historik Jan Valtr cituje zápis jistého církevního „znalce“ z opisu Rybovy mše z roku 1864, tedy 68 let od jejího vzniku: „Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest nerozumnými lidmi po dlouhá léta považována za okrasu svátku Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kočkovina tato neprovozovala se aspoň dvakrát o Vánocích.“
Libreto spěje k závěrečným modlitbám. Nedej padnout v nepravosti, přikloň všecky k pravé ctnosti. A tak štěstí dojdeme, nebe jistě najdeme … Tebe nyní žádáme, o pokoj Tě prosíme. Uděl nám všem pokoj svatý, po němž všichni dychtíme.
Lidé se loučí s Ježíškem a vracejí se domů. Prostí a chudí tak, jak sem přišli, ale bohatší o naději a víru. S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme. Radujme se, veselme se, že jsme viděli Ježíše, který se dnes narodil, celý svět vysvobodil.
Jakub Jan Ryba byl coby autor České mše vánoční v podobné funkci, jako Johan Sebastian Bach o 50 let dříve v Lipsku. Akorát že Ryba působil ve městě a v „katedrále“ jaksi jiného vzrůstu. Ovšem pracovitostí se mu vyrovnal. Počet Rybových opusů je odhadován na 1100, některé prameny uvádějí i 1500 děl. Včetně houslového koncertu, symfonie, řady komorních skladeb a mnoha písní, zpívaných rovněž česky. Z jeho díla se dochoval jen zlomek. Šířilo se zápůjčkami a opisováním. Od České mše vánoční nebyla nalezena původní Rybova partitura. Jen obálka, v níž byl rukopis nejspíše někomu půjčen a na které je letopočet 1796. Tiskem vyšla mše poprvé až v roce 1930.
Rybovi nebylo dáno zestárnout. Zemřel vlastní rukou v roce 1815 ve věku 50 let, na úsvitu romantismu, který oslavoval zoufalý boj jedince proti zkostnatělé a bezcitné společnosti. Uondán a deprimován věčnými spory s vrchností, církví a místními občany, jimž nedokázal vysvětlit, že ke svobodě (a spasení) patří také umění, kultura a vzdělání. Takové zbytečnosti! V Evropě končí napoleonské války. Richardu Wagnerovi jsou sotva dva roky, Beethovenovi je 45 let a přechází ze svého klasicistního do romantického tvůrčího období. Ryba nesměl spočinout v posvěcené zemi. Zahrabali ho do jámy. Bez modlitby, bez kněze, bez milosti.
Co si dnes lidé vzájemně přejí k velkým svátkům, k Vánocům a Novému roku? Zdraví, štěstí, spokojenost. Je-li přání upřímné, vzbuzuje naději a víru, že tak bude. Česká mše vánoční není o zázracích, není o hrdinství. Je o těch nejprostších nadějích nejobyčejnějších lidí. O naději, pokoře, víře a čiré radosti ze života. Tím byla podivuhodná v době svého vzniku a takovou také zůstala po dalších 227 let. Do konce Vánoc, do Tří králů, určitě stihnete si ji ještě poslechnout.
